Dez Fafara, ten starý známý šášula, nad kterým už 8 let drží pevnou ochranou ruku bláznivá rodinka Osbourneovic, je znám zejména díky své původní nu-metalové kapele COAL CHAMBER, se kterou v druhé polovině 90-tých let, i přes vydatnou propagaci vydavatelské firmy, nikdy pořádně neoslnil. Ono ani není divu, vždyť COAL CHAMBER byli vždy na rozdíl třeba od DEFTONES nebo KORN podstatně víc o formě (image, pódiová stylizace), než o nějak zajímavém neotřelém obsahu. Na druhou stranu ani s hity to v jejich případě nebylo příliš slavné. Zvlášť v době když metalový popaři objevili LINKIN PARK začalo v nu-metalové Americe vymírání nevýrazných a slabých, které se týkalo právě i Fafarovy sebranky. A tak poté, co to před 4 lety s COAL CHAMBER definitivně zabalil, hned vycítil v USA narůstající zájem o tvrdou muziku a hbitě založil novou klasičtěji střiženou neo-thrash metalovou kapelu DEVILDRIVER. Zde recenzované album „The Fury Of Our Maker´s Hand“ je již jejich druhé a sám jsem byl moc zvědav, jestli vůbec a jak se Fafarovi podaří zbavit se nelichotivé nálepky „trendového dobrodruha“.

Hned na úvod musím říct - nepodařilo se! DEVILDRIVER servírují sice perfektně zabalený a zvukově ošetřený (Colin Richardson je „značka“, že Sharon?) produkt, ale chybí mu vše co by dělalo z téhle kapely něco víc než jen další z řady (jsou jich dnes desítky) nových metalových kapel čerpajících jak z thrash metalu přelomu 80-tých a 90-tých let, tak z goteborgského melodického deathu. V případě DEVILDRIVER se misky vah naklánějí spíše k první škatulce, neboť ovlivnění SLAYER a starší SEPULTUROU je více než zjevné. Naopak melodie až na náznak v „Hold Back The Day“ schází. Zvuk nahrávky je sice moderní, současný, ale na rozdíl od zmíněných dvou legend je album DEVILDRIVER prosté skutečně silných skladeb. Všiml jsem si možná třech čtyřech silných momentů („Grinf...kde“, „Hold Back The Day“, „Sin And Sacrifice“), povětšinou riffových pasáží, což je za 45 minut zoufale málo. Co mě ale irituje úplně nejvíc je hlasový projev samotného frontmana, který se za 8 let nebyl schopen vyvinout ve vlastní výraz. Banálním cavalerovským drsnohlasem odfrázované celé album je tak umláceno v nesnesitelné monotónnosti a předvídatelné, reklamou řízené agresivitě.

Pro mě ne příliš zajímavá americká metalová kapela, která splňuje jen podezřelé normy hledačů talentů pro Sharonin putovní festival Ozzfest. Alespoň tam mezi zástupy podobných najdou v „iluzi síly“ na pár sezón DEVILDRIVER své útočiště. To průměrné hodnocení je jen a pouze za těch několik slušných momentů, zvukovou stránku a neúnavnou snahu být vždy v kurzu. Dnes je pan Fafara moc „heavy“ a taky moc „metal“, ale stejně se vsadim, že za 2 roky bude muset zakládat novou kapelu. Kdo tam ale bude skládat hudbu, ví bůh.