Hvězda BLACK SABBATH neslábne. Občas se zdá, jakoby se tak lehce zakomíhala na obloze, sem tam zabliká a občas zazáří nadějí že by snad…!! Ale to ne. Ještě ne. Ještě je asi moc brzo. Ale vyjet si na turné zapařit, to zase jo! To Sabbati rádi. A rádi to mají i fanoušci, jak jsme se mohli přesvědčit v pražské T-Mobile aréně na začátku léta. Problém je ovšem to, že kapela koncertuje se starým materiálem a že jaksi není nový, který by šel vydat na CD k podpoře turné. Řešení je šalamounské. Vydá se best of.

Všemožných pofiderně oficiálních výběrů už byla ovšem na trhu spousta. Sáhlo se tedy k asi nejlepší možné variantě. Reedici pět let starého výběru familiárně pojmenovaného „The Best Of“. Ačkoli nemám podobné operace moc v lásce a dávám přednost uceleným diskografiím, musím uznat, že právě tenhle Sabbaťácký „The Best Of“ je opravdu čistokrevný příklad správného výběru, majícího smysl. Je tak výběrovatý, že výběrovatější už ani nemůže být. Pominu-li samotný notoricky známý obsah vycházející z principu výběru, nacházím zde jen samé klady. Kupříkladu moc hezky zpracovaný booklet s podrobně rozepsanou historií kapely a několika stylovými fotkami zůčastněných. Dalším nesporným faktem je i dvaatřicet skladeb v celkové délce skoro dvě a tři čtvrtě hodiny. Tedy žádných deset titěrných skladbiček tísnících se na ploše tři čtvrtě hodinky, ale dvě CD natřískané materiálem až do posledního pitu. Tak je to správně. Takhle si představuju pořádný výběr. Dalším důležitým faktorem je playlist, se kterým ale neměli tvůrci v případě BLACK SABBATH nejmenší práci. Vybrat z první etapy kapely s Ozzym skladby, které by ji špatně reprezentovali…to se prostě asi nedá. Vešly se takřka všechny hity. Ty, které se nevešly, nahradily kontrastní záležitosti typu „Planet Caravan“, což taky nebyla úplně špatná volba. Jediné co mi v tracklistu chybí je má oblíbená „A National Acrobat“ a léty provařený cajdáck „Changes“. Chápu, že na mé osobní favority nemusí být nikdo zvědavý, ale minimálně ta posledně jmenovaná by na „The Best Of“ být měla. Radost mi naopak udělala často opomíjená a proklínaná „Never Say Die!“ a ještě víc potěší Diovský monument „Heaven And Hell“. Trošku míň pak už „Turn Up The Night“ a úplně málo „Hard Road“ se zcela zbytečnou „The Dark / Zero The Hero“. Konec druhého CD bych zkrátka podstatně přeorganizoval. Ku prospěchu je i fakt, že nebyly použité původní verze skladeb, ale verze remasterované. Hlavně na prvním CD v kontextu nejstaršího materiálu  tenhle fakt příjemně ohřívá ušní lalůčky. Posluchač tedy nemusí mít špatné svědomí a bez sebemenších skrupulí si může matroš vohulit i na současných hi-end sestavách. Zážitek je to parádní.   

Těžko psát posudek na best of jako nějaké sáhodlouhé hodnotící monology. Pro lidi, kteří BLACK SABBATH neznají (ano, i s takovými jsem se setkal a právě tenhle výběr jim náramně bodnul), nebo si je chtějí jen tak někdy pustit bez toho, aby nakupovali deset CD původní diskografie, je to takřka ideální volba. Škoda jen, že podobně vyvedených výběrů je na hudební scéně docela málo.