OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem si hned někdy v roce 1992 odnášel z obchodu album „Shades Of God“, zakoupené za peníze jedné z mých prvních výplat, a zahloubaně jsem studoval surrealisticky pokřivenou tvář na bukletu, málem jsem skončil pod koly automobilu. Poděkujte prozřetelnosti, že se tak nestalo a že se s vámi mohu podělit o pocity z tohoto výtvoru anglických gentlemanů, kteří pro mě tenkrát představovali jednu z nejsilnějších akvizic doomové scény. Jen lehké črty osobitých harmonií dnes naznačují tu obrovskou valivou hutnost a temnou dunivost, se kterou si PARADISE LOST vykračovali světem na začátku devadesátých let. Tehdy dupali, vyrvávali nejtemnější pocity z hostitelských těl a zdánlivě jen tak z rozmaru je omlacovali o hubu každému, kdo o to stál. Atmosférou skličující lenosti zacpávali ústa zbabělým depkařům a vývrtkami surových riffů deflorovali sluchové aparáty svých posluchačských obětí. Nick Holmes se se svým hlasem nemazlil a chrčivé drásání hlasivek vystřelovalo z jeho úst v podobě vokálních flusanců a vykašlávaných hustě nervních hlenů. Již tehdy se pod rouškou obhroublé neomalenosti daly vystopovat tendence směřující k melodické rockovosti, drsné balení však zatlačovalo jakoukoli lehkost pod hrubý příkrov těžkotonážní plazivosti a typické postupy Mackintoshovy skladatelské práce vyznívaly především jako rachotící drcení valícího se parního válce.
„while mortals watch the day
our fear will pave the way
hidden until the end“
Nekompromisní rozjezd rozsekaný mašírující dramatičností, zoufalé vyřvávání strachu ze života. Kotouček hypnotické spirály je nasazen na osičku stroboskopu.
„lonely are my tears of pain
and I am punished by their cause“
Plačtivě znervózňující kytarové tóny, recitačně dramatický Holmesův hlas odsekává text, akustická cinknutí, změny temp, pompézní refrén, jakoby ruční brzdou zadržované sólo graduje náladu. Spirála se roztáčí.
„solitude embracing us
suicide our hearts embrace
life and death become the race“
Pomalý marš sevřený v tuhém vězení depresivně rezolutních riffů, náznaky skočných pasáží jsou rychle zazděny svažující se kytarovou linkou. Kroutící se linie a magické blikající světlo nutí přivřít oči.
„lost in your insanity
it seems to be real“
Valivé dusání armády padlých andělů, razantní bědování nad nepochopitelností života, akustická pohádka o hluboké beznaději. Hypnotický spánek probouzí skrytá traumata.
„sadness lives after we die
the pain of life increased outright“
Ubíjejícně tepající rytmus podpírá oblouky surových melodií, tóny se v beznaději vzpínají k touze utopené kdesi v pekelné temnotě. Iluzorní ďáblovo kopyto rozbíjí lebeční klenbu vědomí.
„feeling the pressure high
holding on to the fire“
Z jemného přediva tónů vyrůstá tetelící se depkárna, trvalým tlakem zvýrazňovaná pochmurnost rozdmýchává oheň duševní kremace. Blikající světlo šedne a tetelící se obrazce ztratily zřetelnost.
„taking the weight of the night upon my back
you cannot believe the pain that I´ve seen“
Smyčky depresivních riffů utahují oprátku introvertní melodie, tempo těžkne nedostatkem vzduchu, dusící nálada, hledání klidu. Tvé ruce jsou iluzí mého podvědomí.
„out of my way pass through my dismay“
Trnitými keři zlých snů zarostlá propast, kolotoč malátné hudební turistiky, pomalý rytmus důrazně vyklepávaný okovanou špičkou starcovy hole.
Tíha se zhmotňuje na mých ramenou, vír emocí, „As I Die“, tahle hypnóza neskončí šťastně, několik tónů a bezvládné tělo touží nalézt truhlu vystlanou tmavým sametem. „As I Die“, spouštějte mě opatrně, ať neprobudíte mé malátné tělo, „As I Die“, zavírám oči, odcházím.
V podstatě až překvapivě brzy se PARADISE LOST pustili do hledání cesty ven z doomových tradic a uvážíme-li jejich tvorbu v kontextu doby, nikdy vlastně nepatřili mezi konzervativně doomové celky. „Shades Of God“ je možná jejich doomem nejzatíženější počin a jakýsi předěl mezi nadčasovým albem „Gothic“ a styl posouvajícím „Icon“. PARADISE LOST zde byli ještě z velké části svázáni tradičním doomovým zvukem, který je poplatný začátku devadesátých let, také se drželi v tomto stylu typických aranží střídajících hrubé pasáže s jemnějšími náladami. Avšak jasně dominující, pro skupinu charakteristické riffy a melodické postupy již předznamenávaly věci příští, z mnohých pasáží byl zcela zřejmý budoucí směr a závěrečná „As I Die“ se dá považovat za jakousi testovací vlaštovku, která nejen že obstála, ale pro mnohé se stala vrcholem alba. Skupina tak mohla bez obav z budoucnosti rozvíjet svoji výraznou hudební formulku do mnohem hitovější a přímočařejší formy, která přefiltrována promyšleností „Icon“ vybuchla s plným důrazem na „Draconian Times“, aby vygradovala v rockově písničkovém „One Second“. Přestože sestavou v podstatě totožní, jsou dnešní PARADISE LOST jiní než v době vydání „Shades Of God“, stopy minulosti však nikdo nesmaže a potemnělé nálady je možno i dnes zachycovat do dlaní, jako do ruda zbarvené listí shazované z usínajících stromů podzimním větrem.
Při zvažování, které album PARADISE LOST by se nejlépe hodilo pro chvíle podzimního opadávání listí, zabrousily moje myšlenky samozřejmě i k přelomovému „Icon“. Po krátkém váhání však dostal přednost předchozí počin „Shades Of God“, jednak pro můj pocit, že je toto album v diskografii britských veteránů tak trochu přehlíženo, ale také z důvodu, že je to vlastně poslední album PARADISE LOST, které se dá považovat za skutečně doomové.
Nick Holmes
- vokál
Gregor Mackintosh
- kytara
Aaron Aedy
- kytara
Stephen Edmondson
- basová kytara
Matthew Archer
- bicí
hosté:
Robert John Godfrey
- klávesy
Sarah Marrion
- vokál
1. Mortals Watch The Day
2. Crying For Eternity
3. Embraced
4. Daylight Torn
5. Pity The Sadness
6. No Forgiveness
7. Your Hand In Mine
8. The Word Made Flesh
9. As I Die
Icon 30 (2023)
Obsidian (2020)
Medusa (2017)
The Plague Within (2015)
Tragic Idol (2012)
Faith Divides Us - Death Unites Us (2009)
In Requiem (2007)
Paradise Lost (2005)
Evolve (Live) (2002)
Symbol Of Life (2002)
Believe In Nothing (2001)
Host (1999)
Reflection (1998)
The Singles Collection (1997)
One Second (1997)
Draconian Times (1995)
Icon (1993)
Shades Of God (1992)
Gothic (1991)
Lost Paradise (1990)
Vydáno: 1992
Vydavatel: Music For Nations
Stopáž: 52:57
Produkce: Simon Efemey
Studio: Longhome Studios
Svého času asi moje nejoblíbenější deska i kapela. Při poslechu drtících riffů v "Pity the Sadness" jsem se dostával do pravé metalové extáze :) No, ale když to prvotní až druhotné nadšení opadlo, tak mi z téhle desky moc nezbylo. Oposlouchatelnost je myslím slovo, které přesně charakterizuje desku tuto, jakožto i jejího přímého následovníka.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.