Co asi tak může znamenat název „Keeper Of The Seven Keys - The Legacy“? Logicky vzato máme na stole jen dvě alternativy. Ta první zní: Kapelu, respektive její tvůrčí mozky, políbila speed metalová můza a s nevídaným entusiasmem se pánové pustili do nahrávání nových skladeb. Ty se ukázaly natolik chytlavé a natolik podobné jejich tvorbě z konce osmdesátek, že volba názvu byla nutností. Druhá varianta je již pragmatičtější: Jde o cílený komerční tah. „Keeper trojka“ nenechá obecenstvo chladné. Ať si média píšou co chtějí, psát budou. Hlavně že se o albu bude mluvit a na druhu emocí již nezáleží, reklamu nám tím udělají.
Téma, jak moc „Keeper Of The Seven Keys I, II“ ovlivnily metalový žánr, bude nejlepší nechat do diskuze. Šlo o nejslavnější alba skupiny a navazovat na ně, byť jen názvem si říká o slušnou konfrontaci s fanoušky (hlavně těmi staršími). Osobně mám starou tvorbu HELLOWEEN dodnes velmi rád, byť za jejich nejlepší album považuji „Chameleon“. O to větší mrazení ve mně vyvolala zpráva, že nové album se bude jmenovat „Keeper Of The Seven Keys…“. Ta drzost?! Vždyť z původní sestavy v kapele zůstali jen Weikath a Grosskopf. Weikath se sice skladatelsky podílel, ale největší evergreeny (také to slovo tak milujete?) má na svědomí Hansen. Nebývá pravidlem srovnávat nová alba s dvacet let starou deskou a od recenzenta to může být bráno jako podpásovka srovnávat navíc s nejslavnějšími alby kapely, ale tentokrát si o to chlapci řekli sami. „Keeperové“ byly především napěchovaní hitovými, chytlavými písněmi. Za ta léta nám už možná vlezly až moc pod kůži, nicméně své kouzlo měly. A právě v této rovině se „Legacy“ vůbec nechytá. Svým charismatem navazuje maximálně tak na předchozí desku. „Keeper III“ je plný předlouhých kompozic, které ani co do nápaditosti použitých motivů, ani instrumentálně svůj účel nesplňují. Roztáhnutí pár nápadů do čtvrthodiny, jako je tomu hned u úvodní „The King For A 1000 Years“, je nejlepší recept na to, jak otrávit posluchače hned ze začátku. Navíc, když hned na úvod člověk slyší „RHAPSODY-copyright“ motivy (naštěstí jen v první skladbě), vrásky na čele se mu prohlubují ještě více. Ať už si dále pustíme „The Invisible Man“, „Born On Judgment Day“, nebo další, setkáme se stále s tím samým. Zbytečně protahované instrumentální pasáže obohacené o rádoby zajímavé motivy, které se však z celku drolí jak stará omítka. Tak to dopadá, když pár nápadů vycpete spoustou vaty. A v tomto duchu to celé pokračuje. Za celé první CD z podřimování nešťastného recenzenta vytrhne akorát singlovka „Mrs. God“ a to navíc pouze svým debilním kytarovým motivem (omluvte to slovo, ale jiný přívlastek mě sem fakt nesedí). Osobně jsem tyto taškařice á la „Perfekt Gentleman“ míval rád, ale co je moc… Jediné plus si u mě udělali Gerstner s Derisem v poslední „Silent Rain“. Konečně riff a rytmus, kde to trochu jede.
První skladba, která mě skutečně zaujala, je až úvod druhého disku: „Occasion Avenue“. Ta sice začíná sestřihem Weikathových příspěvků v původních „Keeperech“, ale poté se změní v relativně zajímavou kompozici s pěkným sborovým motivem. Ve vlezlé baladě „Light The Universe“ si Deris střihnul duet s Candice Night. Stopáž jednotlivých skladeb na druhém disku je již přijatelnější, ale i tak bych jej pojmenoval spíš „Rabbit Don´t Come Easy – Legacy“. Jsou zde chytlavější skladby jako „The Shade In The Shadows“, „Get It Up“, nebo závěrečná „My Life For One More Day“ a celkově druhé dějství působí svěžejším dojmem a kdyby vydali jen tento druhý disk (a pod jiným názvem), asi by si ostudu také neutrhli. Ale to jsou ta kdyby…
Je mi jasné, že předchozími odstavci naštvu spoustu skalních, ale vše jsem napsal s čistým svědomím. „Keeper Of The Seven Keys I, II“ byla vůbec má první metalová alba a dodnes k nim mám jistý sentimentální vztah. Už jen pokus o navázání na jejich odkaz beru jako jasný marketingový tah, který skupině vyjde možná co do prodejnosti, ale ani náhodou co do kvality. Je mi líto, ale tahle přepomádovaná nuda není „Keeper Of The Seven Keys III“.