Zrozeni v roce 1990, v roce 1991 vydali deathmetalové demo „Halluciations of Despair“, v roce 1992 transformováni v legendární IIN THE WOODS…, aby v roce 1998 z jejich popela opět povstali jako bájný pták Darkmoor. Teprve v roce 2000 pak vydali svůj plnohodnotný debut „Journey To The End Of The Night“. Tolik stručný mikroexkurz do historie GREEN CARNATION. Z původní sestavy zůstali k dnešnímu dni pouze kytarista, textař, skladatel, zkrátka mozek GREEN CARNATION Tchort [Čort :- )], jenž je rovněž znám jako nástupce Mortiise v EMPEROR, a bubeník Anders Kobro. Tihle dva za doprovodu dalších tří stálých členů kapely a mnoha dalších hostů vstupují v červenci 2001 A.D. do studia Jailhouse v Kristiansandu, kde nahrávají jedinečné album „Light Of Day, Day Of Darkness“, jež spatřilo světlo světa na začátku letošního roku (v některých oblastech bylo vydáno již koncem roku).
Po zakoupení CD a letmém pohledu na booklet možná může někoho přepadnout pocit vzteku nad lehkovážně vyhozenými korunkami, ovšem tenhle stav trvá jen pár vteřin, než dojdete ke zjištění, že ona jediná (!) kompozice nacházející se na tomto CD trvá téměř na sekundu přesně jednu hodinu (!!!). Jedna hodina nádherné muziky. Je to málo nebo hodně? Během této rychle plynoucí hodinky navštívíme spolu s těmito Nory nejrůznější zákoutí lidské duše, povozíme se na vlnách melancholie, vychutnáme si bezpočet tklivých melodií a hudebních motivů, které se po chvíli ztrácí, aby se za několik (desítek) minut opět v celé své kráse vynořily a byly dál obměňovány a rozvíjeny. Troufám si tvrdit, že pokud existuje žánr psychedelicko-melancholický doom/gothic metal, nikdo jiný než GREEN CARNATION v něm kralovat nemůže. Těžko se mi hledají slova, jimiž bych vám tohle jedinečné dílo přiblížil. Popisovat, co se v této písni od začátku do konce děje, asi není to pravé. I když …proč ne? Tak jdeme na to.
Začínáme samozřejmě zvolna, v pozadí syntezátorového brumu lehce naráží mořské vlnky na pobřeží norských fjordů, do toho se ozývá něčí rozhovor následovaný rozpustilým dětským smíchem, přidává se akustická kytara, zlehka nastupují bicí, basa, tenor Kjetila Nordhuse. Všechno je nadále podbarveno syntezátory a zhruba po třech a půl minutách tuto pohodu prořízne první kytarový riff, po jehož zaznění se seznámíme s ústředním motivem celé písně, který se skrz ni táhne jako ona červená nit. Na počátku sedmé minuty se riffující, MY DYING BRIDE připomínající kytary uklidní a uvolní plac svým akustickým sestrám, aby po minutě opět prudce doomově nastoupily doprovázeny zpěvákovým řevem (výjimečný úkaz). V jedenácté minutě se poprvé ozývají samplované smyčce, kterým po chvíli kytary zcela vyklidí prostor. Po čtvrthodince pozorujeme, že střídaní akustických pasáží a pasáží s poklidně řezajícími kytarami, jež do sebe zapadají jako ozubená kola, je pro „Light Of Day…“ charakteristické. Všechno je samozřejmě neustále podkreslováno nejrůznějšími klávesovými triky a opakovaně se vynořujícími smyčci a samozřejmě zpěvem. V devatenácté minutě poprvé evidujeme přítomnost operního sboru. Nemnohé záměrně monotónní (nikoliv nudné!) pasáže jsou zpestřovány Kobrovými procházkami po kotlech a činelech. Zvuk bicích musím chtě nechtě vyzvednout. Je jednoduše perfektní a monumentální, ať už Anders bací do toho nejhlubšího kotle či do té nejmenší činelky.
Tak pokračujeme až do třiatřicáté minuty, kdy všechny nástroje náhle utichnou a v pozadí je slyšet opět jen syntezátorový brum. Na scénu přichází pěvkyně Synne Soprana, jejíž čtyřminutová exhibice je doprovázena pouze saxofonem. Přidává se akustika, hrábnutí do strun kytar a opětovný pozvolný rozjezd, ekvilibristické Tchortovo kytarové sólo. V pětačtyřicáté minutě opět se vše opět zklidňuje, tajemný šepot je doprovázen španělkou a zpěvákovým teskným recitálem. Zazvoní zvony, Kobro zavelí svou artilerií base, syntezátorům, mohutným klávesovým hradbám, po chvíli se připojí ostré kytary a vše spěje do závěrečného vyvrcholení. V padesáté minutě zaznívají v plné síle sbory. Dvě minutky poté se náhle ocitáme na blízkém východě – typicky orientální strunné motivy a švitořící pěvkyně jsou nepřeslechnutelné. Za moment už si zase připomeneme ústřední motiv, užijeme si ještě jedné melancholicky jímavé akustické pasáže s půvabným dětským žvatláním, tři minutky před závěrem ještě dostanou prostor kytary, které však ihned zvolna utichají, abychom v posledních okamžicích nebyli rušeni při poslechu závěrečné zvonkohry.
Zůstávám v hlubokém rozjímání nad právě vyslechnutým, přemítám nad lyrickou rovinou tohoto výjimečného díla a pokouším se odpovědět na naznačené otázky, které v textu písně řeší její ústřední postava. Jsem Bůh? Nejsem? Jsem součástí reality? Mohu někdy dosáhnout božství? Tchort zasluhuje naprosté absolutorium. Je autorem nejen hudby, ale i textu tohoto eposu a navíc se mu podařilo spolu s Endre Kirkesolou, jak jsem již vzpomněl, opatřit nahrávku skvělým zvukem. Projev všech nástrojů, ať už je to dravá kytara, syntezátory, saxofon, exotický sitar a další, je plný a zřetelný a zároveň podmanivě melancholický a dohromady spolu se zpěváky, mezi nimiž najdeme i dětský a operní sbor, vytváří naprosto konzistentní celek – metal v podání GREEN CARNATION, hudbu, která je prostě….krásná.