OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nie je mnoho nahrávok, ktoré by ma dokázali dokonale pohltiť. Absolútna temnota doslova sála z prvého čierneho albumu SUNN O))), projektu vzdávajúcemu hold kultovým zosilňovačom rovnakého mena a značky, ale hlavne žijúcej legende drone doomu, EARTH (a ich albumu „Sunn Amps And Smashed Guitars“).
Trvalo noc, kým som uveril, tak znie názov skladby, nasledujúcej po krátkom intre „Sin Nanna“. „It Took The Night To Believe“ je fascinujúcim ostrovom zvrátenej hitovosti v oceáne tekutého asfaltu; znekľudnujúca linka blackmetalovej gitary (blackové tempo však treba vydeliť desiatimi) má efekt cirkulárky zarezávajúcej sa priamo do miechy. Prienik nepríjemného a prítažlivého, hnusu a fascinácie, prechádza celým „Black One“. Dvanásť čisto čiernych strán obsahuje booklet; bez skĺznutia k akýmkoľvek klišé je toto CD uceleným umeleckým dielom. Preto by bolo mimoriadnym omylom považovať zdanlivo amorfné chuchvalce rozväzbených gitár za zmätok, za nezmyselnú slepú uličku hudby. Kým vyše desať rokov staré diela priekopníkov z EARTH sú o nevybrúsenom objavovaní toho, čo sa zo zosilňovačov Sunn a rozbitých gitár dá vylúdiť, SUNN O))) nebezpečne siahajú po vrchole. Participácie Orena Ambarchiho (vo svojej vlastnej tvorbe zastrešenej labelom Touch experimentuje s netradičnými formami hry na gitaru), hlukára Johna Wieseho a výrazných postáv amerického blackmetalového undergroundu Malefica (XASTHUR), Wresta (LEVIATHAN) vystriedali vklad noiseového guru Merzbowa či Attilu Csihára (MAYHEM, ABORYM) na predošlých doskách a zase dodali SUNN O))) punc príslušnosti k istej, naprieč scénami a komunitami akceptovanej elite.
Aj keď sa tomuto štýlu vraví drone či sludge doom, „Black One“ je jasnou a priznanou poctou blackmetalu, žánru, ktorého najchorobnejšiu i najexotickejšiu tvár systematicky skúma hyperaktívny Stephen O´Malley, mediálne známejší z dua SUNN O))). „Cursed Realms (Of The Winterdemons)“ je „coverom“ IMMORTAL – a to takým, pri ktorom originál vyzerá ako zlý vtip. Valcujúce tempo, podladené väzbiace gitary, trvalá absencia bicích a chorobný hlas spolu so zvukmi evokujúcimi hvízdanie metelice sú temnejšie a „chladnejšie“ než desať „Battles In The North“. „CandleGoat“ je dokonca skladba postavená na texte jedného z najznámejších metalových samovrahov, Deada z MAYHEM. A šestnásť minút trvajúca „Báthory Erzsébet“, na vinylovej verzii zaberajúca celú poslednú stranu dvojplatne, je o blackmetale už podľa názvu. Vokály klaustrofóbiou trpiaceho Malefica nahrávané v pohrebnom voze, dokonca priamo v rakve, predošlú vetu desivo podčiarknu.
Ťažko ďalej popisovať hudbu; na rozdiel od jej tradičného vnímania rezignujú SUNN O))) na tempo aj melódiu (česť vyššie spomenutej výnimke), po svojom redefinujú vnímanie času. Rovnako ako personálne a ideovo spriaznení KHANATE dookola skladajú a prevracajú jediný riff, každým opakovaním trochu iný, hlasnejší či tichší, vo finále drtivý a mohutný (bolestivé závery „Cursed Realms“ a „Orthodox Caveman“ vystriedané ambientne jemnou linkou sú skvelé). SUNN O))) do bodky zaznamenávajú proces hniloby a rozkladu tradičného songwritingu. Extrémne upozadené vokály hosťujúcich perzón sú „len“ ďalším nástrojom, súčiastkou v desivom stroji v továrni na atmosféru.
Nelogickosť, chaos, pocity nezmyselnosti či beznádeje vplávajú do mysle snáď každého, kto si „Black One“ vypočuje prvýkrát. Na tejto nahrávke zdanlivo nie je nič, čoho by sa ucho mohlo zadrapiť. Je ako tma v nočnom lese, tma, z ktorej začnú vyliezať príšery akonáhle si na ňu vaše oko zvykne.
Nechcel by som, aby sa mi táto doska snívala.
„Maximum Volume Yields Maximum Results“
Smrť. Choroba. Strach. Hnus. Black číslo 1.
10 / 10
1. Sin Nanna
2. It Took The Night To Believe
3. Cursed Realms (Of The Winterdemons)
4. Orthodox Caveman
5. CandleGoat
6. Cry For The Weeper
7. Báthory Erzsébet
Life Metal (2019)
Kannon (2015)
Monoliths & Dimensions (2009)
Dømkirke (2008)
Oracle (2007)
La Mort Noir dans Esch/Alzette (live) (2006)
Candlewolf Of The Golden Chalice (EP) (2005)
Black One (2005)
Cro-Monolithic Remixes For An Iron Age (EP) (2004)
White2 (2004)
The Libations Of Samhain (live) (2004)
Live White (2004)
Veils It White (EP) (2003)
White1 (2003)
Flight Of The Behemoth (2002)
ØØ Void (2000)
The Grimmrobe Demos (1999)
Datum vydání: Pondělí, 3. října 2005
Vydavatel: Southern Lord Recordings
Stopáž: 67:13
Černá deska číslo jedna je skutečně a pouze o atmosféře. Pro někoho dobře, pro někoho ne, každopádně pokud vás v "hudbě" neuspokojuje tu pomalejší tu o krapítek rychlejší střídání dvou kytarových kil, klidně i přes desetiminutovou stopáž, na SUNN O))) ani nepomyslete. Jako soundtrack pro procházku tmavým lesem možná ideální (Mildo???), osobně ale v noci do lesa chodím maximálně tak za přítomnosti osoby druhého pohlaví a to pak mají heterosexuálně zaměření jedinci jiné starosti, než si pouštět podobné nahrávky. Bodování je zbytečné, pro jistou skupinu lidí jasná desítka (můžu je i vyjmenovat...), pro mne nahrávka na níž se lautr nic neděje. Jen tak na okraj, "koncertní" provedení podobného materiálu bych viděl a slyšel jen nerad.
Deska, které můžete dát buď jeden bod nebo deset bodů. Vlastně jakékoliv bodování nemá v souvislosti s "Black One" absolutně žádnou vypovídací hodnotu. Více než nestravitelná hudební pouť SUNN O))) je jednoduše zcela mimo veškerá standardní měřítka. Vysoce netradiční poslechový zážitek, unikátní a naprosto pohlcující atmosféra, krystalická obskurita a čtyřiadvacetikarátová černota - to všechno jsou neuchopitelní SUNN O))).
Tohle je přesně jedna z těch nahrávek, ze kterých mívám rozporuplné pocity. Ona rozporuplnost pramení z toho, že podobně laděná hudba mě dokáže jak zcela pohltit a nadchnout, ale také umí pěkně lézt na nervy. Zkrátka v mém případě jde o to, aby na její poslech byla ta správná nálada. Pak není co řešit. Jinak SUNN O))) představují ve svém žánru naprostu špičku, ačkoliv příliš konkurentů v rámci své minoritní scény určitě nemají. Pokud máte rádi pochmurnou, temnou a depresivní hudbu a za její vrchol považujete dark ambientní plivance, zkuste tohle album a možná, že svůj postoj přehodnotíte.
SUNN O))) a vlastne aj celý drone doom nie sú ľahkým orieškom. Ich koncepcia popiera zaužívané hudobné klišé, namiesto odpovedania na otázku tú otázku menia; ostatne, z Thornovej recenzie naozaj nie je problém, urobiť si obraz.
Nehodlám tomuto albumu upierať pútavosť a zaujímavosť. V kontraste s pozitívnou recenziou teda spomeniem len jedinú základnú výhradu. Typ náladotvorby, ktorý "Black One" využíva, je podľa mňa až príliš jednoduchý. Identicky náladotvorné sú totiž všetky jeho stavebné prvky jednotlivo - Lo-fi zvuk, zefektovaný vokál, podladené gitary, rezonancie a distorcie. Chýba mi dobrodružstvo spájania, čosi navyše.
Chýba mi to preto, že má ísť o album stelesňujúci špičku žanru.
"Black One" je typickým příkladem desky, kterou by neměl hodnotit někdo, kdo se v hudbě zaměřuje především na "technickou" stránku věci. Takový člověk by toto album po jednom poslechu vyndal z přehrávače a hodil by ho do koše, doprovázejíc to komentářem typu "...to zas někdo nahrál zvukovou zkoušku a vydávaj mu to na desce.."
"Black One" je hlavně o zvláštní děsivé atmosféře a ta je zde navozena celkem zajímavým, jakýmsi "minimalistickým" způsobem. Možná by byl opravdu sugestivní zážitek poslouchat toto album někde v temném lese během mrazivé noci dle Thornova návodu...
Celkově hodnotím "Black One" jako zajímavý experiment, který má možná s hudbou jako takovou pramálo společného. Vadí mi ta zbytečná roztahanost - kdyby se nahraný materiál smrsknul na polovinu, možná bych si čas od času tuto nahrávku pustil. Takhle se obávám, že nebudu mít moc náladu (a hlavně čas) na další soustředěné poslechy.
Jedině, že by šel se mnou někdo do toho temného lesa...
Poslouchám jen výjmečně, ale vždycky si to pak pořádně vychutnám...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.