10 / 10

Nerouhej se, pohane! Jak se opovažuješ?!! Hybatelům černé avatgardní scény mizernou šestku?! Hanba!!! :- )))) Inu proti gustu… Čerstvý počin Arcturus samozřejmě vyvolá mezi posluchači mnoho diskusí a polemik a do jedné tímto vstupuji i já. Je lepší album The Sham Mirrors nebo La Masquerade Infernale? Není? Proč? Je jiné? V čem? Očekávání The Sham Mirrors bylo o to větší, oč delší byla doba, po níž nás Norové nechali vařit ve vlastní šťávě a čekat. Pět dlouhých let. Oni sami si byli vědomi vlastní výjimečnosti, a proto se velmi soustředili na to, aby po těch letech opět přišli s něčím nevšedním. To se jim samozřejmě podařilo, ovšem jsou tu některá ale… Při srovnání The Sham Mirrors a La Masquerade Infernale u mě přece jen vítězí druhé jmenované album. První skladbou, jíž jsem z nového alba slyšel, byla šestá Star-Crossed, která byla uvolněna jako ochutnávka v mp3 na internetu. Po jejím vyslechnutí jsem byl uchvácen a přesvědčen o desítkovém hodnocení celého CD. Sverdova nádherná klavírní exhibice mě prostě dostala na lopatky. Ne náhodou byla na net vypuštěna právě tato skladba. Je subjektivně nejlepší – nejchytlavější a zároveň instrumentálně velmi vyspělá. Nyní, když mám k dispozici kompletní CD, cítím, že to sice na desítku nebude, avšak zároveň také vnímám výjimečnost tohoto počinu.


Na Arcturus a The Sham Mirrors může být pohlíženo dvěma pohledy. Jednak z pohledu fanatického obdivovatele, který se neodváží těmto polobohům avantgardní scény vytknout ani tu nejfalešnější notičku, a jednak z pohledu nesmlouvavého kritika, který naopak těmto Mistrům neodpustí ani Ň, a to právě proto, že Arcturus jsou Mistry svého řemesla a prakticky zakladateli celého subžánru metalu (?). Kolega Immortal zvolil pohled druhý, takže na mně nyní je, abych jeho přísný odsudek a zejména hrozivě vypadající nominální hodnocení alba poněkud zmírnil a zjemnil úlek, který se jistě po spatření Immortalovy hrozivé šestky u nedočkavých fanoušků dostavil.


Na The Sham Mirrors je přesně to, co jsme očekávali – špičkové a nápadité výkony muzikantů, dominantní klávesy, naprosto nemetalově znějící kytary, naléhavý Garmův pěvecký projev, naprostá originalita (k případnému srovnání příchází kromě Masquerade v úvahu snad pouze Perdition City od Ulver), tíživou kosmickou atmosféru, ale zároveň na něm něco postrádám. Sevřenost a konzistenci jimiž disponovala Masquerade. Napadá mě paralela s Emperor a jejich posledními dvěma opusy. IX Equilibrium – vynikající CD, které chytilo na první poslech a již nepustilo. Prometheus – vynikající CD, do jehož nitra jsem pronikal velmi dlouho, ovšem které mě pak odměnilo skvělým zážitkem, jehož jsem si mohl v případě IX Equilibrium užívat prakticky okamžitě. Podobně jsem jedním dechem absorboval Masquerade, zatímco The Sham Mirrors mi připravilo dráždivé a zároveň velmi příjemné dýchací obtíže. Přirovnání The Sham Mirrors k filmovému soundtracku je, myslím, na místě. Nachází se na něm plno pasáží, které vyznívají relativně monotónně a prázdně, a k nimž má Immortal nemalé výhrady. Pravda, takové se na Maquerade prakticky nenacházely, je to ale důvodem ke kritice? Arcturus mají se svou hudbou na The Sham Mirrors jistý záměr – vytvořit skrze ni specifickou atmosféru. A to je největší rozdíl, jímž se liší nové album od předchozího. Zatímco na Masquerade byla atmosféra hudby logickým důsledkem její kvality a inovativnosti, při skládání The Sham Mirrors bylo vytvoření jedinečné teskné atmosféry hlavním cílem. A tomuto cíli obětovali muzikanti své osobní ambice. Proto se Immortalovi možná zdají jednotlivé skladby málo propracované a skladatelsky jednoduché. S tím však rovněž nemohu souhlasit. Přestože členové Arcturus veškeré své snažení směřovali k obsazení posluchačova podvědomí, stále na The Sham Mirrors nalezneme velké množství instrumentálně výjimečných pasáží, a to v podání všech zúčastněných. Pokud se někomu zdají instrumentální a skladatelské výkony na The Sham Mirrors slabé, je to tím, že Arcturus si dávali velký pozor na to, aby z alba neudělali nějaký neposlouchatelný jazzový guláš. Jedinou skladbou, k níž mohu mít z hlediska výše uvedených kritérií výhrady, je jedině dvojka quasipopová Nightmare Heaven. Ta se Norům opravdu nepovedla ani z hlediska instrumentálně-kompozičního ani z hlediska atmosféričnosti. Ze zbylých šesti skladeb mám velmi dobrý pocit a ze dvou jsem dokonce nadšen – z trojky Ad Absurdum a již zmíněné šestky Star-Crossed. Je to samozřejmě můj subjektivní pocit a to je nejvýznamnější bod, jenž bych chtěl nyní zdůraznit. Poslech The Sham Mirrors je striktně subjektivní záležitostí. Nepochybuji, že mnoha z vás se vůbec líbit nebude. Pokud tuto hudbu označíme jako avantgardní metal a vy od ní budete očekávat hlavně ten metal, budete zklamáni. Na The Sham Mirrors jsou totiž metalové elementy nekompromisně spoutány v okovech avantgardy. Toť můj skromný názor.

The Sham Mirrors hodnotím devítkou s tím, že pokud se tohle mé hodnocení bude postupem času nějakým směrem vyvíjet, tak jedině směrem nahoru. Ovšem na desítku pravděpodobně nedosáhne, neboť tato je již obsazena Pekelnou maškarádou. Náši dišputaci s Immortalem rozsoudí pouze dějiny. Ovšem můžete se o to pokusit i vy! :- )

25.2.2005 - za deset a basta. Ty řeči výše ani nečtěte...

• 3. března 2004