První co mě napadlo, když jsem spatřil název a obal alba Francouzů GOJIRA bylo jméno anglického sci-fi humoristy Douglase Adamse a jeho věhlasná pentalogie „Stopařův průvodce po galaxii“. Najednou jsem viděl jak ležérní delfíni, opouštějící k demolici určenou Zemi, blahosklonně kynou zmatenému lidstvu se slovy „Sbohem a díky za všechny ryby“. Ani jsem netušil jak budou moje bláznivé představy inspirované „ručníkovou ságou“ blízko vlastnímu obsahu alba „From Mars to Sirius“. GOJIRA totiž představují jakýsi dusavý pochod meziplanetárním prostorem, se základem zakotveným v tradicích lidské přízemnosti nasazují svým kompozicím až směšnou čepičku nevyzpytatelnosti a nechávají se odkopnout tančícím kocourem v těsných sedmimílových botách do mezihvězdné prázdnoty, aby nám, zhýčkaným tvorům onoho zanedbatelného zrnka vesmírného prachu, poslali zpět zprávu o konci světa zašifrovanou v nekonečném tidlikání splašeného kytarového bzučení, ťukání nervozitou napjatých blan tlumených vzduchoprázdný prostorem i výkřiky skafandrem dušeného hrdla.

Avšak zpátky nohama na zem, nenechme se příliš unášet představivostí, protože pro většinu posluchačů asi nebude „From Mars to Sirius“ představovat nic nadpozemského, principiálně totiž zůstáváme u často nijak proměnlivého dusivě thrashového tucání nezřídka se profilujícího do temně cyklického kolovrátku dark nálad, které obsahem, nikoli formou, přesahují až kamsi do ambientní oblasti. Ten nejčastější model, který skupina využívá ve svých skladbách je až neuvěřitelně triviální, neboť jde v podstatě o jeden riff, postup nebo linku, kterou GOJIRA několikrát zopakují, pak hurá pryč, vezmou nový nezřídka kontrastní postup, několikrát zopakují a pak zase zpátky k původnímu, nebo ještě lépe zase úplně jinému motivu. Působí to trochu podivně, ale především díky zajímavosti šikovně volených prvků a kompletní obraz vybarvujícímu vokálu je to cesta k „strojovým“, přesto překvapivě značně emotivně působícím skladbám. Dalším upoutávajícím prvkem je kontrast mezi častou dost rychlou instrumentální prací hudebníků a snad až bzučivě poklidném, přesto znervózňujícím výsledném působení celkového výrazu, je to další prvek, který dává skladbám zajímavou atmosféru.

Přes veškerou strojovou dusavost se na albu nachází i značný stylový rozptyl podtržený proměnlivým tempem jednotlivých kompozic, kdy ostřejší kreace skupina trhá akustickou odbočkou „Unicorn“, ve které se dočkáme i křiku velryb. Jakýsi pomyslný zlom alba přichází se skladbou „Flying Whales“, která se po klidně vyčkávavém rozjezdu vrhá do fůze MESHUGGAH technothrashové agrese a seversky neothrashové hravosti. S postupujícím časem pak materiál jako by ještě nabíral na síle a čím jsme blíže závěru alba, tím silněji to působí dojmem přicházejícího velkého finále, nálady gradují i díky skladbě „World to Come“, ve které skupina prezentuje rozostřenou rockmetalovou polohu ne nepodobnou postupům, kterými oblažuje svět jistý Devin Townsend. Dvojice titulních skladeb „From Mars“ a „To Sirius“ pak rozbíjí svou rozporuplností veškeré hranice obrazových představ o putování vesmírem, umdlévající jemnost první je stavěna do kontrastu s šílenou nevyváženosti kytarových linek v druhé, vše uzavřeno v tuhém rytmu přímého mašírování pryč od lidské přirozenosti. Pocit blížící se planetární katastrofy graduje v závěrečném „Globálním oteplování“, které svým bzučivým slunečním větrem vypaluje skvrny do kůže.

Od poslechu alba „From Mars to Sirius“ vždy odcházím s určitým vnitřním napětím, které ve mně mnoho jiné hudby nevyvolává, a i proto považuji GOJIRA za velice svébytnou skupinu, ubírající se značně osobitou cestou. Citelná snaha vymanit se z přízemnosti běžné lidské praxe prezentovaná i myšlenkovým a textovým konceptem je cítit touhou po objevování dalších světů. GOJIRA na mě působí až jako Kolumbus dnešních hudebních vod, který věří, že putováním za obzor již dávno známých prostorů najde toužené cizí pobřeží. My mu samozřejmě nevěříme, protože přece dobře víme, že v hudebním světě již bylo dávno všechno objeveno, ale co když?