OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Kult žije“, oznamuje titul pripravovanej novinky DARKTHRONE, nesúcej sa na vlne návratu k Peaceville, labelu, ktorý zastrešil éru najväčšej slávy nórskych priekopníkov. EP „Too Old, Too Cold“ by malo v mnohom napovedať, ako to s oným kultom bude. Musím jedným dychom dodať, že po sebaparodickom polotovare „Sardonic Wrath“ ide o návrat v skvelej forme.
DARKTHRONE sa na štvorskladbovom EP (ktoré mimochodom v nórskom rebríčku vyletelo do nevídaných výšin) nevzdali svojho alko-punk-black imidžu, ale tentokrát sa pokúsili zájsť ešte o kus ďalej. Titulná „Too Old, Too Cold“ je dokonca pokusom o istý manifest: „Nothing to prove/Just a hellish rock’n’roll freak/You call your metal black/It's just spastic, lame, and weak,“ spieva Nocturno Culto – a keď si uvedený úryvok vyhľadáte na internete, zistíte, že sa stal leitmotívom väčšiny recenzií a akýmsi mottom DARKTHRONE model 2006. Dôležitejšie však je, že „Too Old, Too Cold“ má doslova hitparádové ambície, ide skrátka o hit v pozitívnom slova zmysle. Čo na tom, že ide de facto o jednoduchý punk postavený na triviálnom (ale chytľavom) riffingu s hrubým blackovým škrekotom – konieckoncov aj na tento štýl majú DARKTHRONE copyright. Druhá skladba „High On A Cold War“ začne šokujúco sólom a posunie sa ešte viac k punkrocku či primitívnemu metalu à la MOTÖRHEAD. Vokál Grutleho z ENSLAVED tomuto kusu naopak dodáva drsnosť a agresivitu.
Pravým šokom je „Love In A Void“, zemitá coververzia SIOUXSIE AND THE BANSHEES, naznačujúca, že členovia DARKTHRONE majú hudobný rozhľad širší, než by sa podľa ich tvorby mohlo zdať. Dôjde dokonca na čistý spev... Záverečná „Graveyard Slut“ sa oblúkom vracia k titulnej skladbe, ironicky klišovitá skladba s nenapodobiteľným refrénom „Graveyard slut... Graveyard slut... Graveyard bitch... aaaaaaargh!“ len dokazuje, že Fenriz a Nocturno Culto sa svojou hrou na black metal dokonale bavia. A tentokrát sa im konečne darí baviť aj poslucháčov – „Graveyard Slut“ je vypaľovačka, absolútne otvorene priznávajúca fascináciu osemdesiatymi rokmi a ich undergroundom, miešajúcim zbytky punkovej revolúcie, zamastený džínový thrashmetal a zárodky extrémnejších kovových žánrov.
DARKTHRONE neprinášajú nič iné, len špinavé koláže pozliepané zo stovky nezriedka prehistorických inšpiračných zdrojov. Konečne sa im však podarilo dodať navrch dostatok osobného kúzla, vďaka ktorému „Too Old, Too Cold“ funguje. Ani sa nepamätám, kedy som nejakú nahrávku „točil“ v prehrávači častejšie.
Kult žije. Kým doteraz sa mohlo zdať, že len prežíva na prístrojoch, dnes je jasné, že je späť v plnej sile.
Kult žije. Kým doteraz sa mohlo zdať, že len prežíva na prístrojoch, dnes je jasné, že je späť v plnej sile.
7 / 10
Gylve Nagell (Fenriz)
- bicie
Ted Skjellum (Nocturno Culto)
- gitara, basgitara, spev
hosť
Grutle Kjellson (ENSLAVED)
- spev
1. Too Old, Too Cold
2. High On Cold War
3. Love In A Void
4. Graveyard Slut
Arctic Thunder (2016)
The Underground Resistance (2013)
Circle The Wagons (2010)
Dark Thrones And Black Flags (2008)
F.O.A.D. (2007)
NWOBHM (EP) (2007)
The Cult Is Alive (2006)
Too Old, Too Cold (EP) (2006)
Sardonic Wrath (2004)
Hate Them (2003)
Plaguewielder (2001)
Ravishing Grimness (1999)
Goatlord (1996)
Total Death (1996)
Panzerfaust (1995)
Transilvanian Hunger (1994)
Under A Funeral Moon (1993)
A Blaze In The Northern Sky (1992)
Soulside Journey (1991)
Thulcandra (demo) (1989)
Cromlech (demo) (1989)
Land of Frost (demo) (1988)
A New Dimension (demo) (1988)
Pche, kdeže jsou ty časy, kdy se o DARKTHRONE dalo napsat, že hrají "dřevní" blackmetal... Kde? Pohřbeny v temném hrobě, příliš staré, příliš chladné. Novinkové épéčko není "dřevní", je "fosilní", je to black metalová zkamenělina takového stáří, že v ní klidně naleznete otisky staré punkové školy a docela zachované otisky raných garážových dob VENOM. Vše zní krásně staře, zvuk, produkce, Nocturnovy vokály (v coveru "Love In A Void" jsou překrásně stigmatizovány punkovou rozjíveností a sinatrovskou teatralitou), skladby, které se vykazují vysokým procentem špinavého rock´n´rollového drivu a skutečně zavánějí pachem starých nor, ve kterých se BM rodil pod neohrabanými nonkonformních spratků.Ty tam jsou časy, kdy Fenriz vytvářel black metal jako dogma. Tohle je uvolněná, zábavná a šmrncovní nahrávka, ze které starobní charisma black metalových praotců jen vyzařuje s jakýmsi pobaveným pomrkáváním. DARKTHRONE baví svým ortodoxním nadhledem. Těším se na řadovku.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.