Tak jsme se konečně dočkali. Po několika letech marného čekání a nesplněných přání opět přijíždí do Evropy falzetový kouzelník se svým divadlem snů. Tentokrát vyměnil pražskou Akropoli za Roxy a já mohu předem říct, že nevybral špatně. I když to z počátku až tak nevypadalo.

Během předkapely THUNDERBOLT bylo totiž hlediště poloprázdné. A upřímně, ono ani nebylo moc o co stát. Zvukař hned zpočátku vybral z davu jakousi dívčinu, kterou začal během koncertu vehementně zaučovat do všech knoflíků a hejblátek na mixáku. Publikum si jako dneska zvučí koncert samo? – bezva progresivní přístup. Výsledný zvuk podle toho vypadal. Z nástrojů toho slyšet moc nebylo, ale ne že by to v případě téhle kapely zase tak vadilo. Kupodivu dobře se povedl ve všech třech kapelách nazvučit zpěv. To bylo asi tak to jediné, co stálo za to slyšet v případě THUNDERBOLT. Zpěvák Tony Johannessen už na první pohled vypadal jako Bruce Dickinson. Gesta, pohyby, zpěv. To všechno má frontman norského IRON MAIDEN revival výborně natrénované a neváhal to použít. Normálně z desky bych ho asi sejmul, ale živě nemůžu než před Tonym smeknout. I když byl skoro stoprocentní kopie Bruce, kolikrát jsem zůstal úplně zírat, co všechno zvládal uzpívat. Kdyby takový výkon podal sám Bruce, mohl by si gratulovat ke skvělé show. Jenže kapela bohužel není jen zpěvák. Je to i rokérsky laděný basák, kytarista, co vypadal a hrál jako Weikath…atd. Darmo mluvit. Promotér asi věděl proč psát jména předkapel na plakáty tak malým písmem. No i přes to se musím kajícně přiznat, že mě vystoupení THUNDERBOLT bavilo.

To samé se bohužel nedá říct o setu GRIFFIN. Oproti kolegům mají výhodu relativně vlastní tváře a neotřelého projevu. Jejich předposlední album dokonce produkoval sám možský Alexi Laiho, což na některých členech téhle grupy zanechalo nesmazatelné stopy. Jsou to povětšinou velcí a tvrdí rokéři. Až na benjamínka Roara, který je sice 18 let starý, ale vypadá bez nadsázky na 12. Navíc je takřka dokonalou parodií na božského Alexiho. Gesta, postoje, styl hraní – zkrátka další revival. Přesně ten typ, jaký si dává Darkmoor k snídani. Obávám se ale, že pokud by došlo na kytarový souboj, bylo by to asi opačně. Ten neškodný klučík byl vcelku dost obstojný kytarista. Odhaduji, že to má v hudebním směru ke své modle už jen pár kroků. Odhaduji, protože jsem sice viděl Roara hrát (a že bylo na co koukat), ale nic jsem neslyšel. Rytmiku a zpěv měli GRIFFIN nazvučeni celkem slušně a to bylo tak asi všechno. Nic nebylo naštěstí ztraceno. Někdy je zkrátka důležité míti Filipa. A já měl s sebou Morba, takže nám čas v kotli příjemně uplynul hraním populárních společenských her „Hádej čí tón tohle může být“, anebo moji oblíbenou „Kdo dřív uslyší kytaru, získává bod“. Vyhrál Morbo s těsným výsledkem 1:0. Nebudu déle prodlužovat agónii. Tenhle set se mi i přes zajímavé persóny v kapele prostě nelíbil.

Ale byl pořád lepší než nekonečné čekání na Kinga během něhož jsme si vyslechli tak půl diskografie RAMMSTEIN. Dost divná předehra ke KING DIAMOND. Nakonec ale mniši přeci jen přináší bílou rakev s nápisem Abigail a holocaust začíná. Sice mám radši novější věci, jako je „The Graveyard“, nebo „The Puppet Master“, ale prvenství prvního legendárního alba v diskografii se „Abigail“ zkrátka nedá upřít. King zcela přirozeně spojil oba díly do jednoho tématického okruhu. Do éteru zněly modly typu „The Family Ghost“, „Black Horsemen“ a v té době již naplněné Roxy Kingovi mocně aplaudovalo. Vystoupení nabralo na obrátkách. Návratem do hluboké minulosti oprášil King už asi bývalé osudové parťáky v „Come To The Sabbath“ (efektní pódiové „ohně“!) a zahrál i jedinou dobrou písničku z alba „The Eye“ – živě hodně monumentální „Eye Of The Witch“. Došlo také na „Them“ s rozkošnou starou babicí na kolečkovém křesle a mám pocit že jsem zaslechl i něco z „Conspiracy“. Šťára do minulosti „Fatal Portrait“ se skladbou „Halloween“ taky nepřišla úplně vniveč . Z poslední desky se bohužel moc nehrálo. Tuším pouze „Blood to Walk“, „So Sad“ a nějaké outro. Tady bych měl menší poznámku k interpretaci. Kingova nejoblíbenější loutka byla naprosto bezva. Krásně se klátila do rytmu skladby. Horší to bylo s druhou panenkou, která měla pódiově zpívat ženské party, v konceptu pána loutek ne zrovna opomenutelné. Byla tam a něco zpívala, slyšet to bohužel skoro nebylo. Dost zlá byla také situace v případě „House of God“ a „The Graveyard“. Z těch alb se nehrálo vůbec a to je hlavně v případě hřbitova, který Kinga defakto vrátil znovu na scénu, naprosto na odstřel. Co se zvuku a provedení týče mám jedinou výhradu – byl na můj vkus dost nahlas. Po pár písničkách v kotli jsem sem musel schovat do zadních řad, kde bylo sice míň vidět, ale rozhodně líp slyšet. Sekyrníci Mike a Andy to drhnuli jak za mlada. Velké sympatie jsem pojal i k basákovi Patinovi, který působil skutečně dojmem hodně pohodového týpka. Bubeník Matt byl taktéž v klidu a podaroval nás dokonce i zajímavou bubenickou lekcí. A King? Neuvěřitelné. Ten člověk opravdu dokáže na živo úplně bez problémů zazpívat valnou většinu toho, co má na deskách. Při poslechu studiovek se o tom dá pochybovat, ale živá vystoupení neprominou ani slovíčko. A tady opravdu skoro nebylo co promíjet. Sledovat toho ďábla v akci je opravdu fantastický zážitek. I když rejpalové jistě podotknou, že za ta léta by se už mohl naučit kreslit rukou do vzduchu číslice zrcadlově směrem k publiku.

Už už jsem během přídavku pojal pocit, že by ten koncert snad nemohl být lepší. A pak přišlo trauma. Jako poslední skladbu všichni čekali „No Presents for Christmas“. Nebyla. Místo ní zazněl letitý hit „Evil“ z Melissy. To mohlo mít dva účinky. Buď vás to naštvalo, nebo to s vámi švihlo. Právě při poslechu téhle věci jsem si uvědomil, jak strašně mi i přes všechny LaRocquey a Weady na pódiu chybí Hank Shermann. Asi teď řeknu něco nepopulárního. King sám dělá vynikající a ohromně dotaženou hudbu, ale ty skutečně revoluční desky, na kterých se podílel, nevznikly pod jeho jménem.

• 16. května 2006