OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stockholm, Švédsko, léta Páně 1989. Tomas Skogsberg, guru skandinávské extrémní kultury, právě diriguje ze svého producentského trůnu práce na dalším z řady stylotvorných záznamů. Ve studiu Sunlight se tentokráte snaží krotit struny, paličky a hrdla neotesaní mlíčňáci ENTOMBED, pohrobci slavných průkopníků NIHILIST a jedna z největších nadějí severského kovu smrti zároveň. Výsledek stojí za to, nově vzniklé album „Left Hand Path“ se s odstupem času stane death metalovým slabikářem, esenciální učebnicí pro začátečníky a samozřejmě i jedním z mnoha kultů švédské scény přelomu devadesátých let.
Kořeny kapely však sahají ještě mnohem hlouběji do historie, do předpotopních časů, kdy místní luhy a háje okupovaly prvotní formy života jako CORPSE, GROTESQUE, CARBONIZED nebo již jednou jmenovaní NIHILIST. Právě z popela zaniklé nihilistické mašinérie povstaly dvě stěžejní uskupení severských death metalových dějin – prvním byli právě ENTOMBED a druhým neméně proslulí válečníci UNLEASHED. Obě kapely jsou tu i dnes, ovšem zaujímají diametrálně odlišné pozice. Zatímco Hedlundova kohorta se za celou dobu své existence absolutně nezměnila, ENTOMBED absolvovali krkolomnou vývojovou cestu a podařilo se jim získat statut poměrně inovativní kapely (pravda, i za cenu více či méně smysluplných stylových veletočů). Budoucí experimentování skupiny však nyní necháme ležet ladem (přiznám se, že celkem s radostí, protože nahrávky po „Wolverine Blues“ (1993) mi říkají jen velmi málo), neb se hodláme věnovat samotným počátkům tvorby ENTOMBED, konkrétně pak debutovému albu „Left Hand Path“.
Švédská death metalová odnož, na rozdíl od té americké, nikdy nesázela na přehnanou techničnost a co největší komplikovanost, ale spíše na přímočarost, živelnost a hlavně atmosféru. Zvláště typickým poznávacím znamením je onen nezaměnitelný „chrastivý“ zvuk kytar, kterým byly vybaveny prakticky všechny nahrávky, které kdy vznikly v útrobách bájného Sunlightu. Hudební architekt Tomas Skogsberg nezaváhal ani v případě „Left Hand Path“, ba co víc, dovolím si tvrdit, že právě na prvním albu ENTOMBED dosáhlo jeho produkční snažení vrcholných výsledků. Svoje maximum dozajista odvedla i čtveřice holobrádků, neboť ze svých nástrojů vymačkala to nejlepší, co bylo možné v devadesátém roce slyšet. Hlavně zběsilá kakofonická sóla čekající na každém rohu jsou skutečně nadstandardní, navíc výtečně zapadají do pevných základů tvořených tradičními houpavými riffy a důraznou strojovou rytmikou. Oproti tvorbě NIHILIST se jedná o jasný kvalitativní krok vpřed, ostatně čtyři převzaté a patřičně upgradované skladby z repertoáru Nihilistů to více než jasně deklarují. Pro další důkazy není nutno chodit daleko, hned první položkou je totiž nesmrtelný titulní song, který musí bezpečně identifikovat i deather–začátečník. To samé beze zbytku platí i o kultovní skladbičce „But Life Goes On“.
„Left Hand Path“ je jedním z nejvíce klasických vzorků severského death metalu. Ač ENTOMBED jako jedni z mála nezachovali tomuto skvostnému umění svoji trvalou přízeň, jejich debutové album společně s následovníkem „Clandestine“ (1991) zůstane navěky zapsáno v kronice švédského chrastění zlatým písmem. Nostalgická záležitost, která ani po šestnácti letech existence neztratila nic na své aktuálnosti.
„Left Hand Path“ je bez debat jedním z nejvíce klasických vzorků severského death metalu. Ač ENTOMBED jako jedni z mála nezachovali tomuto skvostnému umění svoji trvalou přízeň, jejich debutové album společně s následovníkem „Clandestine“ zůstane navěky zapsáno v kronice švédského chrastění zlatým písmem.
L.G. Petrov
- zpěv
Alex Hellid
- kytara
Uffe Cederlund
- kytara, baskytara
Nicke Andersson
- bicí, baskytara
1. Left Hand Path
2. Drowned
3. Revel In Flesh
4. When Life Has Ceased
5. Supposed To Rot
6. But Life Goes On
7. Bitter Loss
8. Morbid Devourment
9. Abnormally Deceased
10. The Truth Beyond
11. Carnal Leftovers
12. Premature Autopsy
Serpent Saints - The Ten Amendments (2007)
When In Sodom (EP) (2006)
Unreal Estate (2004)
Inferno (2003)
Sons Of Satan Praise The Lord (2002)
Morning Star (2001)
Uprising (2000)
Same Diffrence (1998)
DCLXVI: To Ride, Shoot Straight And Speak the Truth (1997)
Wolverine Blues (1993)
Clandestine (1991)
Left Hand Path (1990)
Datum vydání: Pondělí, 4. června 1990
Vydavatel: Earache Records
Stopáž: 47:16
Produkce: Tomas Skogsberg
Studio: Sunlight Studios
Mne sa sice viac pacia tie neskorsie albumy ale je super pozerat sa ako sa kapela menila behom vekov. Jedna z nezpočtu zaujímavých a kvalitných švedskych kapiel.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.