Když jsem se před šestnácti lety poprvé dostal do kontaktu s německou thrash metalovou kapelou TANKARD, jednalo se tehdy o prvoligový metalový soubor, který na svém kontě neměl jediné slabší album, a který předkládal ryzí, nebojácný a velmi dravý pure-thrash metal libující si ve svých textech v alkoholových příbězích. Ať už to byla alba jako „The Morning After“ (1988) nebo „The Meaning Of Life“ (1990), která dotáhla pojetí alkoholického stylu TANKARD k thrash metalové dokonalosti a navíc přidala na posluchačské atraktivitě zvýšeným počtem obecně přijatelných pivních melodií, které ovšem v té době ještě neubíraly nahrávkám na technické úrovni (tudíž neplnily roli hlavní, ale jen jakési osvěžení metalového válce), vždy šlo o velmi podařené, vysoko hodnocené nahrávky. Časem se však styl této kapely, jejímž hlavním cílem při založení bylo vydělat si hraním metalu na vlastní pivovar, bohužel opravdu posunul ke spíše bezprostřednějšímu a jasně definovatelnému pivnímu big beatu s jednodušeji strukturovanými skladbami. Letošní novinka „The Beauty And The Beer“ však tento nepříznivý vývoj překvapivě vyvrací.
Případ „krásky a piva“ se totiž nachází spíše u staršího vzorce tvorby TANKARD, což nastíní už rázný úvod („Ice-Olation“ a „We Still Drink The Old Ways“). První skladba upoutá mnoha zvraty a přechody temp, skvělým sólem a krátkým úderným refrénem, který vám bude v hlavě dunět ještě dlouho po poslechu celého alba. Druhá zase svou start-cíl dravostí, tolik typickou pro období okolo „Chemical Invasion“ (1987). Kapela se tedy vrací k thrash metalovým kořenům z prvních alb, příkladem budiž ultra rychlá skoro titulní skladba („The Beauty And The Beast“), která v sobě spojuje to nejlepší, čím se v osmdesátých letech TANKARD proslavili. Na halekačky typu „Space Beer“ si však i nyní frankfurtští štamgasti také čas najdou, tentokrát je však středem pozornosti největšího šlágru samotná muzika („Metalometal“), nikoliv pití. Skladba o sladké domovině („Frankfurt:We Need More Beer“), zas napovídá, že starý žíznivec Andy Geremia ještě zdaleka nevypil všechny hospody ve svém rodném městě a ani těch několik desítek tisíc fotbalových fanoušků potulujících se v době světového šampionátu ve fotbale ulicemi německé metropole nezpůsobilo nějak závažný nedostatek jeho oblíbených tekutin. Myslím tedy, že novinka TANKARD do sytosti splňuje veškerá očekávání, které věci znalý posluchač před zveřejněním nahrávky měl.
Závěrem jen dodám, že „The Beauty And The Beer“ sice jen opakuje to, na co jsme byli u TANKARD v dávné minulosti zvyklí, ale na druhou stranu jde o umně provedenou práci, která nějak výrazně neklesá pod laťku nastavenou klasickými alby. Zkrátka, u TANKARD je po dvaceti letech od debutu „Zombie Attack“ (1986) všechno na svém místě a v nejlepším možném pořádku. A já vlastně do dnes ani nevím, jestli si ten malý pivovárek opravdu pořídili. Alb už vydali hodně, tak by se o tom možná uvažovat dalo. Kdo ví?