INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„... A tak se náš hrdina s mečem po boku prodíral hustým lesem a stíny stoletých velikánů okolo něj mu před očima vykreslovaly obrázky, ze kterých by byl každý jiný jistě vylekaný až k smrti. Za každým druhým kmenem viděl obrovského draka, dštícího oheň široko daleko, za každou kapradinou čekal zlého trpaslíka, který na něj s broušenou sekyrou vyskočí ze zálohy a před každým jen trochu více vystouplým kořenem dvakrát přešlápl, než jej překročil, protože co kdyby to byl bludný kořen a on by už nikdy nenašel cestu z lesa ven. Myšlenka na princeznu, spící kdesi daleko v osamělé věži, mu ale dodávala síly, a tak princ, nedbaje vlastního strachu, pokračoval dál a dál.“
Ale tuhle pohádku, náš milý heavy metalový dědečku, který se vždy zjevíš v ten nejdůležitější okamžik, abys nás ještě lépe a důkladněji vtáhnul do děje, už jsme od tebe slyšeli a ne jednou. Jenže když ono se to tak pěkně vypráví, viď. A nakonec, ono se to také moc pěkně poslouchá, jen si člověk nesmí připouštět, že už za ta léta ví docela přesně, jak to dopadne. Dobro zvítězí, zlo prohraje, a jestli neumřeli, žili šťastně až do smrti.
První dobrá zpráva tedy zní: RHAPSODY neumřeli. Jen se bůhvíproč (oficiální zprávy z tábora kapely hovoří o problémech s autorskými právy a ochrannou známkou) schovali za nový název s přívlastkem „OF FIRE“ (popravdě, nic tuctovějšího už si zřejmě vybrat nemohli). S druhou, už o něco horší zprávou, k nám dorazilo také album, které, ač doplněno podtitulkem „film score“ metal, nepřináší v kostce nic jiného, než jen nové pokračování hrdinské ságy, rozepsané kdysi dávno na debutu „Legendary Tales“ (1997). Pravda, oproti dřívějšku na něm poněkud ubylo rychlosti a vyjadřovacího prostoru pro kytaru páně Turilliho, nicméně pro výsledný efekt to rozhodně nemá žádné fatální následky. RHAPSODY OF FIRE jsou zkrátka i tak jako vždy výpravní až na půdu, předhánějí se v prokládání metalové materie prvky vážné hudby a velkým množstvím hostujících symfonických nástrojů a do jisté míry ve vás mohou opravdu vyvolat dojem, že sedíte v kině, a zatímco promítač usnul a plátno nehybně zčernalo, stále dál posloucháte filmovou hudbu. Jejím prostřednictvím na vás samozřejmě dýchne spousta vzrušujících melodických linek (titulní „Triumph Or Agony“, „The Myth Of The Holy Sword“ nebo povedená balada „Old Age Of Wonders“) a načechraných nálad a epické rozlehlosti („Silent Dream“, „Bloody Red Dungeons“ či předlouhá „The Mystic Prophecy Of The Demon Knight“ s hostujícím Ericem Adamsem /MANOWAR/), ovšem všechno to má jednu, a to dost podstatnou chybu. Ano, RHAPSODY OF FIRE prostě a jednoduše zamrzli u jednoho jediného výrazu (kupříkladu taková „Heart Of The Darklands“ jakoby z oka vypadla nesmrtelné „Holy Thunderforce“) a stejně tak jako třeba nedávno diskutovaní IRON MAIDEN se tím pádem dostali do pozice, v níž můžou bodovat už jenom tím, s jak moc invenčními a záživnými nápady momentálně pracují. A samozřejmě, jelikož RHAPSODY OF FIRE si na rozdíl od party okolo Stevea Harrise nemůžou oprávněně nárokovat postavení skutečné legendy, je třeba jejich „opakování“ vnímat o poznání střízlivěji.
Čili třetí a poslední zpráva je jasná – album „Triumph Or Agony“ je takové, jaké je, nepřekvapující, místy záživné a místy už poněkud méně (víc myslím k oné zmíněné momentální formě kapely nemá cenu dodávat), a to se samozřejmě někomu líbí a někomu ne. Pochopitelně, každému podle jeho vkusu. Přidržíme-li se navíc striktně názvu alba samotného, pak si musíme přiznat, že tenhle „debut“ RHAPSODY OF FIRE bude stejně vnímán především ve světle pomyslného triumfu nebo agónie. I když se zřejmě najdou i tací, kteří to budou tak jako já vidět spíše neutrálně, s malým bezvýznamným plus za neutuchající vytrvalost, podepřenou i schopností (místy) stále ještě posluchače celkem slušně pobavit.
Přidržíme-li se názvu alba „Triumph Or Agony“, pak si musíme přiznat, že tenhle „debut“ RHAPSODY OF FIRE bude vnímán především ve světle pomyslného triumfu nebo agónie, pročež mi zároveň dovolte prohlásit si sám sobě čest své výjimce.
6,5 / 10
Fabio Lione
- zpěv
Luca Turilli
- kytary
Alex Staropoli
- klávesy
Patrice Guers
- baskytara
Alex Holzwarth
- bicí
1. Dar-Kunor
2. Triumph Or Agony
3. Heart Of The Darklands
4. Old Age Of Wonders
5. The Myth Of The Holy Sword
6. II Canto Del Vento
7. Silent Dream
8. Bloody Red Dungeons
9. Son Of Pain
10. The Mystic Prophecy Of The Demon Knight
11. Dark Reign Of Fire
Challenge the Wind (2024)
Glory for Salvation (2021)
The Eighth Mountain (2019)
Into the Legend (2016)
Dark Wings of Steel (2013)
From Chaos To Eternity (2011)
The Cold Embrace Of Fear – A Dark Romantic Symphony (EP) (2010)
The Frozen Tears Of Angels (2010)
Triumph Or Agony (2006)
Live In Canada 2005 – The Dark Secret (2006)
The Magic of the Wizard's Dream (EP) (2005)
Symphony Of Enchanted Lands II - The Dark Secret (2004)
The Dark Secret (2004)
Power Of The Dragonflame (2002)
Rain Of A Thousand Flames (EP) (2001)
Dawn Of Victory (2000)
Holy Thunderforce (singl) (2000)
Symphony Of Enchanted Lands (1998)
Emerald Sword (singl) (1998)
Legendary Tales (1997)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Magic Circle Music Ltd.
Stopáž: 62:38
Produkce: Luca Turilli a Alex Staropoli
Ja se velice omlouvam,ale me se to libi.Nemuzu si pomoct.Ale osobne nejvic mam rad debut Legendary tales.Je pravda,ze symphony II me taky moc nedostala
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.