Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se srovnal s faktem, že poslouchat „pop“ není žádná ostuda. Ba co víc. Když ze sebe shodíte pár mindráků, popíček vám roztáhne nohy jak žádoucí krasotinka a vy se v ní můžete topit a objevovat „mnoha-dimenzní“ požitky. Pokud budete trochu opatrní, nemůžete chytnout ani žádnou chorobu, i když budete hodně promiskuitní. Dávno už neposlouchám muziku kvůli nějakému přesvědčení, ani nepátrám po volovinách, jak to ta či ona kapela vlastně myslela a už vůbec mě nezajímá, jestli skutečně komerčně uspěla. Věci, které jsou opravdu hloupé a nemají za cíl nic jiného, než za každou cenu vtrhnout do show businessu a poprat se o nějaké drobné, prostě poznáte. Takže jestliže RAZORLIGHT vystřelili do předních linií módní retro kytarové scény, která ne a ne skončit a jejich píseň „Rip It Up“ na mě celý rok hulákala z TV reklamy na mobily, ještě neznamená, že mě to nějak odradí od poslechu jejich novinky. Mamutí vydavatelství na nás valí tuny těchto kapelek, které se všechny tváří, jako že objevily rock ´n´ roll, ale při tom zabalí pár na oko nudně znějících partů do patiny šedesátých let. Mně osobně však tato kytarová vlna velmi imponuje potom, co jistá individua v devadesátých letech tvrdila, že kytarám je odzvoněno a elektronická muzika nahradí živé nástroje po dalších 175 let. Každá vlna má však své klady a zápory. Vždy se objeví pár dobrých kapel, které prosviští scénou a na ně se nabalí tuny dalších imitací a karikatur, co se stále opakují, rychle se mění, rychle opadávají a jen silní přežijí. Cituji Johnnyho Borrella: „Dnes si každý zmrd s kytarou a trochu delšími vlasy myslí, že se dostane na špici hitparády, protože o takové týpky je zájem.“ Frontman a hlavní skladatel RAZORLIGHT se ostatně nikdy moc nepáral s velkohubými prohlášeními, o čemž svědčí následující hláška: „Jsem živoucí legenda typu Boba Dylana“. Tak mě napadá, jestli ten zmrd s trochu dlouhými vlasy na špici hitparády není vlastně on. Ale no, no, no… Nebuďme škodolibí. Jak už jsem říkal, komerční úspěchy kapel nemohou skousnout pouze ti, kteří ještě nepochopili, že muzika je tu od toho, aby nás hlavně bavila. A i když z RAZORLIGHT asi tak za dvacet let nebudou v prachu zaváté, kritikou opěvované, retromily obdivované legendy typu THE STOOGES, není třeba jim to jakkoliv vyčítat.

Někde jsem četl recenzi na tento nový počin britských šikulků. Autor v ní psal, že RAZORLIGHT pro něj vždycky budou spíš kapelou dobrou akorát tak pro znělku na sušenky „BeBe dobré ráno“ a že je nová deska pouze a jen hezká. Spousta lidí prostě nemůže překousnout, když si kapela krapet přihřeje polívčičku nějakým tím pro hudební šťouraly zakázaným způsobem. Nová deska je opravdu hezká, ne „jenom hezká“, ale prostě hezká je. Příjemně znějící texty, u kterých vše začíná, nejsou jen krkolomně vymyšlené hovadiny a muzika, co je na první poslech velmi jednoduše zpracovaná, opravdu jiskří. Vynikající nepřeplácaná produkce, kde do jedné klavírové linky lehce promlouvá kytárka, působí velmi vkusně. Pilotní singl „In The Morning“ mi sice trochu připomíná staré BLONDIE, ale hlavní je, že je to opravdu dobrá píseň. Poslouchal jsem tedy tuhle desku mnohokrát, abych si mohl udělat objektivní obrázek. A výsledek? Můj názor doznal jistých úprav.

Po pátém poslechu mi to celé přišlo jako sebetrýznění, takže nějak zvlášť „extra“ dobrá tahle deska taky není. Píseň, jakou byla „Rip It Up“, na albu prostě nenajdete. Ať už byla v nějaký podělaný reklamě nebo ne, byla to dobrá píseň. Celé to zní hodně mírně a uhlazeně a tak mě napadá, jestli oni si RAZORLIGHT při výběru nástrojů na nahrávání nejspíš nezapomněli koupit „distorsion“. Dále zjišťuji, že jediná skladba, (kromě zmíněného singlu „In The Morning“), která na mě působí nějakým skutečně zajímavým pocitem, je „I Can´t Stop This Feeling I´ve Got“. Po šestém poslechu se přistihuji, že už mně ta celková příjemnost leze vážně krkem a potřebuji si přečíst báseň o tom, jak zarostlý Jimmy znásilnil hospodyňku v garáži a bordelářská manželka, která ustavičně řvala, měla zelené oči, které se nezachovaly. V hlavě se mi ozývá tikot, ale nejsou to zrovna hodiny. Rovnováhu udržují pocity, že vlastně o nic vážného nejde. Vytahuji si roletu a potřebuji to celé nějak shrnout. Co tedy s tím?
 
Myslím, že to není zas tak zlý, ale něco mi tam prostě nesedí. Možná je to vážně tím, že všechny ty písně by se skutečně hodily do reklamy na piškoty? A nebo je to nejspíš fakt, že mi krapet připomínají mnou nenáviděného Jamese Blunta poté, co by se nakopal do zadku a tvářil se chvíli jako rocker. Čert aby se v těchto kapelách vyznal.