V rakouské léčebně je znovu veselo. Místní pacienti BELPHEGOR v zásadě nezklamali, snad jen škoda, že pro tentokrát zanechali svého rohatého maskota zavřeného hezky doma pod zámkem. Ale nevadí, namísto mírumilovného mečení kopytníkova máme tu čest s morovou nákazou, znetvořenými mnichy a všudypřítomnými čerchmanty, což také není úplně k zahození. „Pestapokalypse VI“, nepoučitelná dvojka Helmuth/Sigurd opět zabodovala při procesu vymýšlení poutavých titulků řadových alb. Beze změny samozřejmě zůstal i materiál. Znovu tedy máme co dělat se špinavou, nevybíravou a notně obscénní mixturou black a death metalových ingrediencí.

Věru není jednoduché natočit čistě black/death metalovou desku a přitom nedonutit posluchače občas zívat nudou nebo obracet oči v sloup nad nějakým vyloženě klišovitým momentem. BELPHEGOR s tímhle vždycky měli trochu problém, jejich méně náročná a přeci jen až příliš straightforward produkce nikdy neoplývala dlouhou dobou trvanlivosti a své zákazníky dokázala jen výjimečně přitáhnout na více než pár návštěv. Vůbec tady nechci naznačovat, že zvrhlí Rakušané jsou synonymem pro průměrnou kapelu, to vůbec ne, jen je na místě konstatovat, že v lítém boji s žánrovou konkurencí, zejména pak tou skandinávskou, poněkud ztrácejí na body. Všechno však nasvědčovalo tomu, že právě „Pestapokalypse VI“ má být prvním krokem ven z bludného kruhu, vždyť i jindy celkem kritické stránky nešetřily překvapivými superlativy a na adresu nového výlisku pěly hotové ódy. „Novátorské“, „nejlepší“ a ani další desítky jiných dobře známých frází nás ovšem nemohou uvést do rozpaků, ba právě naopak, je nutné zachovat si chladnou hlavu a podívat se novým BELPHEGOR na zoubek pěkně z odstupem od okolního humbuku.

Jediná věc, která je na šesté morové apokalypse opravdu překvapivá je Classenova produkce. Na poslední dvojici nahrávek ještě z hlubin Krullova Mastersoundu byl death metal zcela rovnocenným partnerem svému černému bratříčkovi, leč tentokrát ostrouhal a pod nepolevujícím nátlakem všudypřítomných black metalových pasáží byl donucen stáhnout se poněkud do ústraní. Onen nezvykle syrový feeling však napáchal i jiné škody, nejen, že potlačil jednu z esenciálních složek tvorby BELPHEGOR, ale podařilo se mu ještě navíc pohřbít onu „chlípnou“ atmosféru, která panovala prakticky na všech počinech našich pekelných ambasadorů. Ostatní atributy alba už tolik překvapivé nejsou, ba právě naopak, jedná se o naprosto typický záznam BELPHEGOR se všemi dobře známými klady a zápory. Stejně jako v případě „Goatreich – Fleshcult“ se mi v lebce usídlily především chytlavější kousky jako „Sanctus Perversum“, „Seyn Todt In Schwartz“ nebo „Chants For The Devil 1533“, naopak animální ataky typu „The Ancient Enemy“ jen prošuměly jedním uchem tam a druhým zase hodně rychle ven. Inu, BELPHEGOR si s tím hlavu příliš nelámou, jejich brutální a až na kost ohlodaný black/death je sice notně úderný, na druhou stranu však zůstává stále stejně jednoduchý a příliš lehce čitelný.

Podobně jako na „Goatreich – Fleshcult“ neměli BELPHEGOR šťastnou ruku ani při výběru skladby pro natáčení klipu. Pravda, „Bluhtsturm Erotika“ se podařilo zpracovat o poznání lépe než se tak stalo v případě chaotického videa k „Bleeding Salvation“, to však nic nemění na tom, že frontman Helmuth vylovil pro potřeby natáčení znovu jednu z těch slabších položek tracklistu. Jen tak mimochodem, při sepisování textu „Bluhtsturm Erotika“ vypomohl jednak samotný J. W. Goethe (což je v případě BELPHEGOR opravdu nezvyklé) tak i protěžovaný markýz de Sade (což už tak překvapivé není). Práskání devítiocasou kočkou ani křiku divokých běhen se však nedočkáme, neb i tahle skladba, stejně jako celý obsah „Pestapokalypse VI“, je jen mírným black/death metalovým nadprůměrem.