OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KAMELOT mají na melodické a speed metalové scéně pověst urozených hrabátek, která se těší uznání i u těch, kterým rychlé „t-t-t-t-t-t-t-t“ a fistulové kvílení nic neříká. Faktem je, že se mezinárodnímu seskupení podařilo ideálně vyvážit epickou pompu, dobré melodie, atmosféru a nepostradatelná klišé, čímž si vydobylo nezpochybnitelné místo na hudební scéně. A to by v tom byl čert, aby se po úspěšné řadovce „The Black Halo“ nevyplatilo vrhnout do světa live komplet audiovizuálního charakteru.
Tato recenze se bude zaobírat výhradně zvukovou stopou živáku, který vyšel na samostatném dvoj-CD. Zachycuje vystoupení KAMELOT na mateřské půdě vokalisty Khana, v norské Rockefeller Music Hall (Oslo). Šest let uplynulo od doby, kdy Rytíři od melodického stolu vyrazili na steč se svým prvním živákem, „The Expedition“... A co nového přináší jejich druhá oživlá jízda, nazvaná stylově „One Cold Winter Night“? Inu, pokud je člověk zhýčkaný svátečními emisemi DREAM THEATER i parádním (byť hojně dozdobovaným) pamětnickým večírkem EVERGREY, tak se mu sousto z jídelny Artušovy polní kuchyně jeví jaksi chudé a fádní. Krom vokálního kvaretu, které přizvukuje v refrénech, mistra Paetha v „Moonlight“ a několika doprovodných (a ne vždy přesvědčivých) ženských hlasů, je to live konzerva v tom nejkonzervativnějším slova smyslu. Vyčištěný zvuk, předpisové vyřvávačky, hecovačky, halekačky, dvě dost zbytečná instrumentální sóla a vkusně sestavený playlist. Pokud na albech působí KAMELOT tak trochu jako protichůdci lepivé a přeslazené speedové vaty, z žánrového hlediska je „One Cold Winter Night“ živákem zapadajícím do metalového nadprůměru. Skladby jsou poměrně věrnou imitací studiových verzí, Khan není v komunikaci s publikem žádný dickinsonovsky elektrizující frontman a Norové v kotli reagují... prostě podle regulí. Atmosféra je tudíž příjemná, provedení skladeb adekvátní, ale kdo by čekal bonusové kudrlinky a ozvláštňující interpretační přípodotky, ten by zůstal zklamán...
Škoda, doufal jsem, že právě KAMELOT se pokusí o něco víc než jen dobré řemeslo. Ale dostalo-li se mi jen řemesla, tak prosím. Tracklist je sestavený citlivě a správně se zaobírá z velké části poslední řadovkou... V live verzích skladeb ale postrádám to vnitřní pnutí a vokální prokreslenost, kterou se kapele podařilo prodat ve studiu. Khan není špatný, sem tam mu to ve výškách ulítne, sem tam si logicky uleví od náročných partů... ale posluchačské nadšení z refrénů a slok nových skladeb je trochu utlumené. Zaručené hitovky z předchozích řadovek fungují přesně tak, jak koncertní tutovky fungovat mají, popěvky chytají za srdce, ale pocit výjimečnosti se ne a ne dostavit. Původní studiové verze mají prostě pod kapotou větší výbušnost, pánové odpustí. Pokud však beru tenhle živák jako best of výběr, není si v zásadě nač stěžovat, není to šizené, jen je to... poněkud obyčejné.
Jakkoli vyznívají předchozí řádky kriticky, mám z poslední nahrávky KAMELOT pozitivní pocit. Jeho původcem však není žádný strhující koncertní počin či gejzír invence, ale prostě fakt, že skladby kapely jsou výborné a „One Cold Winter Night“ je dobrý živák. Dobrý, ale ani o chlup víc.
Tradičně kvalitní práce – příjemný epický poslech, hezká atmosféra, dobré výkony všech zúčastněných. Jen bych čekal něco nad řemeslný standard, který od jedné z nejlepších speed metalových kapel dneška tak nějak očekávám...
7,5 / 10
Khan
- vokály
Thomas Youngblood
- kytary
Casey Grillo
- bicí
Glenn Barry
- basa
Oliver Palotai
- klávesy
1. CD 1> Intro: Un Assassinio Molto Silenzioso
2. The Black Halo
3. Soul Society
4. The Edge Of Paradise
5. Center Of The Universe
6. Nights Of Arabia
7. Abandoned
8. Forever
9. Keyboard Solo
10. The Haunting (Somewhere in Time)
11. Moonlight
12. CD 2> When the Lights Are Down
13. Elizabeth (parts I, II & III)
14. March Of Mephisto
15. Karma
16. Drum Solo
17. Farewell
18. Outro: Curtain Call
Haven (2015)
Silverthorn (2012)
Poetry For The Poisoned (2010)
Ghost Opera (2007)
One Cold Winter Night (Live CD/DVD) (2006)
The Black Halo (2005)
Epica (2003)
Karma (2001)
The Expedition (2000)
The Fourth Legacy (2000)
Siege Perilous (1998)
Dominion (1997)
Eternity (1996)
Z recenze bych vypíchl hlavně "...vkusně sestavený playlist". Já jsem spokojený a těším se jak na DVD, tak na koncert ve Zlíně...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.