Chris Boltendahl se v mládí učil hrobařem, pronikal do tajů jízdy s hlínou a jízdy s trakařem, a protože po celý zbytek života nedělal prakticky nic jiného, než že hrobařil, není se dnes co divit, že už také ani neumí být ničím jiným než hrobařem. Jako poslední ze zakládajících členů v dnešní sestavě GRAVE DIGGER (alias přirozeného vyústění jeho životního koloběhu) také v tomto duchu nejspíš diriguje všechny své hřbitovní souputníky, kteří se už definitivně přizpůsobili jeho představě o ideálním metalovém výrazu a zřejmě jim to stačí i k ukojení vlastních uměleckých ambicí. Vždyť se pro názorný příklad zaposlouchejme do kytary Manniho Schmidta, původně úspěšného a zdravě rvavého šestistrunného kouzelníka. Kdysi snad možná mohl GRAVE DIGGER nasměrovat ke světlejším zítřkům, ale místo toho se stal jen pouhým nástrojem v rukou jednoznačné Boltendahlovské hrobařské identifikace, což na „Liberty Or Death“, v pořadí již třináctém řadovém albu německého hřbitovního monstra (a čtvrtém s jeho účastí), předvádí s veškerou dostupnou „parádou“.

Pravda, album v rámci možností sice nezačíná úplně nejhůř (gotické intro na varhany a titulní skladba „Liberty Or Death“ v tradičně jednoduchém epickém duchu GRAVE DIGGER dozajista mají své kouzlo), nicméně sotvaže dozní druhá, rovněž tradiční a zejména díky refrénu rovněž celkem solidní skladba „Ocean Of Blood“, dojde na nejhorší. Kvalitativní a výkonnostní skluz, který kapelu postihl v období mezi alby „Rheingold“ (2003) a „The Last Supper“ (2005), ještě zvýrazní své kontury a milí hrobníci se tak začnou doslova rozpouštět v zoufalém hledání riffů a nápadů, které ještě nikdy v nějaké podobě neužili. Do konce hracího času alba totiž na žádné takové víceméně nenarazí a do jisté míry je to opravdu zbavuje jejich pravé tváře, té tváře, na které bylo skoro až doposud celkem sympatické, že nezastírala svůj původ a přesvědčení, a že k tomu dovedla působit celkem nenuceně a střízlivě. Nenucenosti a střízlivosti je teď ovšem konec, zbývá jen původ a přesvědčení, a s těmi, jak zřejmo, se musí umět nakládat. Což je schopnost, která současným GRAVE DIGGER naprosto jednoznačně uniká. V „Highland Tears“ se krom unylého ústředního riffu a zoufalství v refrénu očividně (viz. všeříkající dudácká předehra) nedokážou oprostit od jednoho ze svých zřejmě největších úspěchů na albu „Tunes Of War“ (1996), v „Terrible One“ a „Until The Last King Died“ názorně předvádějí, jak to vypadá, když vám pomyslný obchodník s invencí zabouchne vchodové dveře před nosem a třeba v „Forecourt To Hell“ s její vyloženě dětskou stavbou a vybaveností snad už nakonec ani neví, čí jsou (podivnou výslovnost části textu „…Morituri Te Salutant…" zmíním jen tak na okraj). Tohle všechno jsou bohužel hlavní a jediné charakteristické znaky „Liberty Or Death“, alba, které krom výše vypíchnutých dvou kousků dodá už jen jednu jedinou přijatelnou skladbu, a sice na hrobnické poměry slušně barevnou „Massada“ na samém konci hracího času. Ale to už je vlastně jen nepatrný detail, který do základního problému více světla nevnese.

Potřinácté (že by nakonec smůla?) a s novým koncepčním námětem, jímž se protentokráte stalo jakési obecné zamyšlení nad svobodou a bojem za ní v nejrozmanitějších smyslech tohoto výrazu (a třebaže je toho v tomto směru docela škoda), tedy GRAVE DIGGER nejspíš nedokráčí daleko od rodného hrobu. A pokud snad přece ano, pak se obávám, že se stejně jen dříve či později širokým obloukem vrátí k tomu samému hrobu, který už pak ovšem nebude jen rodným.