THE END hrají crossover. Ne, nezbláznil jsem se. A dokonce se nezbláznila ani skupina samotná. Co se to tedy stalo? Tito Kanaďané prostě jen naplnili slova, která pronesl jejich vokalista Aaron Wolf v předloňském rozhovoru, tedy že THE END chtějí tlačit svou hudbu do mnoha rozdílných stylů. Takže tu máme skupinu v úplně novém kabátu. Samozřejmě se nejedná o crossover ve smyslu tradičního chápání, Kanaďané nás prostě jen odvedou do světa zářícího mnohem větší imaginací, je to jako bychom vyšli z temného pralesa minulých desek a vstoupili do barvami hýřící zahrady mnohastylové blaženosti. Samozřejmě si s sebou bereme i vichry divokých bouří a po krku nám jde vzteklý vlkodlak s hubou plnou ostrých tesáků, v jejichž sklovině se blýská zoufalá uvřeštěnost a vazy lámající brutalita. Ale v prosluněné zahradě je dravec nejistý a útočí jen občas, o to důkladněji však dbá na dokonalou připravenost svých výpadů. Místo dřívějšího strachu z padajících klád, mlátících nás zprohýbanými sukovitými větvemi, se v zahradě blaženosti setkáváme i s květinami ladných metalcorových tvarů a rockových barev, můžeme procházet po kobercích šťavnaté trávy, jen pozor, ne bosou nohou, neboť v chlácholivé zelené záplavě se skrývá i spousta střepů, které tu zbyly po divokých mejdanech alb minulých.

THE END jako by se na svém třetím albu pouštěli do bitvy s celým světem. Přestože se stále objevují momenty, které silně evokují minulou desku (především agresivní „Awake?“ a uřvaně brutální úvod „Animal“), většina materiálu opouští mathcorové kluziště a vydává se i na poněkud tenký led trendových stylů. Na druhé straně i samotný mathcore se pomalu stává trendem, takže cesta ven z této příliš jednostranně zaměřené škatulky se asi nabízí jako samozřejmost. A tak THE END ubírají na divokých instrumentálních smrštích a zaměřují se především na skladby samotné, na jejich soudržnost, kompaktnost a logickou strukturu. Tím hlavním prostředkem se stávají melodie, které se na minulých albech hledaly mnohem hůře. Na „Elementary“ jsou naopak nosným prvkem, který nás nezřídka odvede až k technicky bravurnímu metalcoru („My Abyss“) nebo dokonce někam mezi nu-metal a emocore („The Never Aftermath“). Prvek instrumentální propracovanosti však nemizí, jen trochu mění svoji výslednou formu a stává se především díky výborné rytmice blízkým i netradičně pojaté progresivitě. Trošku může mrzet, že THE END jako by si v této oblasti nehledali vlastní cestu, ale spíš se trefovali do poloh, které evokují jiné uznávané veličiny. Nejde totiž přeslechnout, že se v úvodní „Dangerous“ zahalují do technothrashového odéru klasiků MESHUGGAH nebo že se ve skladbě „Throwing Stones“, i díky specificky pojatému vokálu, nabízí přirovnání k TOOL. THE END nezapomínají ani na rozvláčný zasněný post-rock („The Moth And I“) přerůstající v temný sludgecore, který jako by si musela vyzkoušet snad každá s corem koketující skupina, vzpomeňme třeba na skladbu „Casting Such A Thin Shadow“ z alba „Define The Great Line“ od UNDEROATH. Dokonce se objevuje i industriální „A Fell Wind“. Obrovskou proměnou prošel Aaronův vokál, který se rozprostřel do širokého množství výrazů a především v melodických polohách až udivuje svojí jistotou, s jakou si pohrává s lehkými refrény i složitěji stavěnými linkami.

„Elementary“ nabízí opravdu pestrou kolekci chutných bonbónků, to co však rozhodně nenabízí je nějaká ucelená hudební koncepce. Skladby těkají od čerta k ďáblu a THE END jako by prostě jen chtěli dokázat, že umí zahrát téměř všechno, od svých typických mathcore smrští, přes progresivní polohy a metalcore až k rozvláčným sludge pasážím a industriálu. Jednotlivé skladby skvěle fungují, jako celek však album nabývá poněkud bizarní vzezření. Asi jako psí smečka složená sice z pečlivě šlechtěných jedinců, ale každého z úplně jiné rasy. „Elementary“ se tak jeví jako cesta se spoustou křižovatek a THE END do každé odbočky jen nakukují. Zůstává velký otazník, která silnice se pro skupinu stane v budoucnosti tou hlavní, protože zvolit by si Kanaďané měli, jinak je převálcují ostatní, za jasným cílem pádící, skupiny.