Ve světle všech událostí, které poslední dobou zmítají pověstí amerických veteránů MANOWAR, jsem byl v pátek vpodvečer vlastně docela zvědav, čehože se to zanedlouho dočkám. Na jednu stranu jsem tajně doufal, že především a hlavně pár zásadních fláků, které lemovaly kariéru amerických svalovců (zejména) do předposledního alba „Warriors Of The World“ (2002), na straně druhé mi ovšem cosi říkalo, že tak snadné a jednoduché to rozhodně nebude. Vždyť v počínání kapely za posledních pět let jen máloco přisvědčuje opravdovému zájmu o heavy metal jako takový a stejně tak je tomu i u novinky „Gods Of War“. Ale naděje umírala poslední, já měl při pohledu na hodinky a pořádný kus cesty, který mi ještě k místu konání zbýval, stejně důležitější starosti, a tak jsem docela jednoduše nechal tuhle otázku prozatím plavat, protože to stejně nějak dopadnout muselo.

Devatenáctou hodinu večerní, na níž byl stanoven začátek celého programu, jsem prošvihnul o pár minutek, ovšem i to mi, světe div se, stačilo, abych zároveň přišel o část setu zaoceánských předskokanů HOLYHELL. Přesnost byla v Plzni podle všeho zásadou číslo jedna a nezměnily na ní nic ani nekonečné davy fanoušků (včetně těch z Polska a Německa, kteří možná neodolali nabídce speciálního trička zdarma pro všechny ty, co na daném koncertě MANOWAR prokáží, že na něj dorazili z jiné země, než je ta pořádající) a ve srovnání s nimi také najednou jaksi nedostačující prostory městské sportovní haly, disponující pouhými dvěma středně velkými záchodky. Ale což, nemuseli (jsme) všichni lemtat pivo jako zjednaní, že. Pětici američanů kolem Rhina (alias bývalého bicmistra MANOWAR), s nimiž jsem mimochodem měl tu čest vůbec poprvé, jsem při příchodu na zhusta zaplněný plac pod pódiem zastihnul ve zvláštním okamžiku. Z reprobeden se totiž linuly důvěrně známé tóny „The Phantom Of The Opera“ z dílny Andrea L. Webbera a jimi se v duetu zdatně prokousávali zpěvačka HOLYHELL Maria Breon a sám velký Eric Adams. No co vám mám povídat, dost mě to zarazilo, zvláště když mi zmíněná skladba v hlavě takřka zdomácněla ve finském provedení NIGHTWISH. Jinak ale HOLYHELL zahráli celkem svižně, řekl bych takový americký speed metal Evropou jen zlehounka dotčený, a byli mi tím pádem docela sympatičtí, i když samozřejmě nepředváděli žádný revoluční model. Docela rád bych si je někdy poslechnul déle než jen necelou půl hodinku, která navíc vypršela až nečekaně rychle.

Ono vůbec dojem, že čas běží závratným tempem, jsem ten večer na rozdíl od hlavních hvězd měl u obou předkapel. RHAPSODY OF FIRE (kterým ale takhle stejně nikdo neříká) v kompletním složení i s hostujícím kytaristou Dominiquem Leurquinem nastoupili opět přesně v plánovaných 20.00 hod. a předvedli sice kratší, nicméně maximálně výstižný a hlavně povedený set. Zvuk, nezvykle dobrý už od HOLYHELL, jim také sednul, a tak (až na výjimky) italští metaloví klasici mohli sázet jednu pecku za druhou. Namátkou to byly „Unholy Warcry“, „The Last Angels´ Call“ nebo „Land Of Immortals“, z novinky pak třeba „A New Saga Begins“ a na úplný závěr všeho pochopitelně „Emerald Sword“. A musím kapelu pochválit, nikde jsem tam nenašel sebemenší problém či chvilku zaváhání, „show“ se také zdála být přiměřeně decentní, zkrátka pohoda a opravdovost, pro kterou se rozhodně vyplatilo se ten večer stavět. Příště bych si rovněž zopakoval.

Na rozdíl od MANOWAR, kteří (dodejme bohužel) nakonec nepřekvapili a zachovali se k nám přihlížejícím a naslouchajícím tak, jako na novém albu – neslaně, nemastně a s několika hluchými místy, která se dala využít daleko efektivněji. Avizované dvě hodiny živého hraní (21.30 - 23.30) se jim totiž (zřejmě pod vlivem očekávané rekordní hlasitosti, která se ovšem nekonala) jaksi scvrkly na pouhé dvě hodiny trvání koncertu, v jehož rámci bylo toho živého hraní o poznání skrovněji. Začátek celého „true“ metalového setu tomu ovšem vůbec nenapovídal a po skalním otvíráku „Manowar“ se dokonce rozjela slušná procházka historií kapely. Tu doprovázelo promítání motivů z jednotlivých alb na obrovskou stěnu za pódiem a hlavně minimum zbytečných řečiček. Tak zazněly kupříkladu „Each Dawn I Die“, „Holy War“, „Kings Of Metal“, „Call To Arms“ nebo „Warriors Of The World United“. Krom ochutnávek z nového alba (bonusová „Die For Metal“) však mezi tyhle klasiky MANOWAR podle očekávání vpasovali i doslova otravné DeMayovy výlevy na adresu českého piva a děvčat, různá sóla a další podobné lidové zábavy, čímž původně nadějný nádech celého jejich vystoupení poslali striktně k šípku. A že se definitivně řítíme někam, kam bychom asi nejspíš nechtěli, potvrdilo i všechno to, co se odehrálo po nezbytné „Black Wind, Fire And Steel“, uzavírající cca po sedmdesáti minutách první část koncertu. To se totiž MANOWAR se slovy „že se za chvíli vrátí“ poroučeli do zákulisí a hlavní role se ujalo zmíněné velkoplošné plátno, na kterém se začal promítat hraný příběh s vikingskou tématikou, přesně zapadající do závěru nového alba, přesněji řečeno do úseku mezi skladbami „Overture To Odin“ a „Odin“ (aneb jak by pravili příznivci kapely z řad vietnamských stánkařů, čím víc Odin, tím víc heavy metal). Mezi různými intry pak MANOWAR vždy v pravou chvíli vběhli na pódium, zahráli příslušnou skladbu (přesně podle playlistu „Gods Of War“), a zase nechali příběh pokračovat, čili jinými slovy řečeno skutečné živé hraní znovu dostalo na zadek a alespoň mě to opravdu otrávilo. A to už vůbec nemluvím o tom, že celá ta stylizace do severské mytologie na pozadí maximálně čtyř slušných skladeb mi v podání MANOWAR (a v porovnání s třeba takovými AMON AMARTH, ke kterým tahle image jednoduše patří) prostě přijde jako poněkud slaboduchá.

Když jsem se pak za zvuků tradiční reprodukované rozlučky „The Crown And The Ring (Lament Of The Kings)“ ubíral zpoceným davem k východu, musel jsem se nad tou symbolikou pousmát. „Lament Of Kings“ neboli „Nářek králů“, lepší motto na závěr si snad MANOWAR nemohli přichystat ani kdyby to tak opravdu chtěli. A soudě podle všeho (neboť už před zmíněnými pěti lety  se při tuzemských vystoupeních daly jejich současné manýry vypozorovat a jen mě, nadšenému z toho, že jsem je viděl poprvé naživo, to jaksi nedocházelo), bude ještě hůř.