Ještě před několika měsíci by na vystoupení amerických PELICAN v Praze stačila kapacita malého klubu typu strahovské Sedmičky. Leč časy a trendy se mění a opětovný návrat kytarové muziky na výsluní začíná reflektovat i malá česká kotlinka. Jinými slovy: žižkovský Palác Akropolis byl stejně jako v případě nedávného vystoupení japonských melancholiků MONO i tentokráte zaplněn více než slušně, a to jak zástupy trendařů, tak i fanoušky vystupujících kapel. Abych však nebudil dojem elitáře, kterému tento stav vadí, jedním dechem dodávám, že stoupající zájem o podobně laděnou muziku jednoznačně vítám a doufám, že to nebude jen krátkodobá záležitost.

Pražským GNU se tak naskytla výtečná příležitost připomenout se většímu počtu lidí, neboť od data vydání jejich posledního alba „Milimetry ticha“ už uplynula poměrně dlouhá doba. Jejich tradičně živelný a divoký set tvořily převážně skladby z chystané desky, které bychom se měli dočkat co nevidět. Zvuk byl od začátku značně hlasitý a konkrétně v místech těsně pod pódiem jsem měl problém se slyšitelností Adamova vokálu. O tom, že i GNU měli v hledišti dostatek fanoušků, jasně vypovídal hlasitý aplaus, který doprovázel jednotlivé písně. Přesto jsem však nabyl dojmu, že jejich vystoupením více svědčí sevřená atmosféra menších klubů.

Instrumentální kvarteto z Chicaga předvedlo alespoň pro mě překvapivou show. Navzdory tomu, že k novému albu „City Of Echoes“ si hledám cestu dosti strastiplně, mi živá podoba těchto skladeb velmi šmakovala. Nenápadně působící PELICAN se tedy zjevně soustředili hlavně na svoji aktuální tvorbu. Jejich zvuk byl už od počátku až nečekaně syrový a bohužel i poněkud nadmíru hlasitý. Jestliže nové kompozice na mě z CD působí trošku ploše a nevýrazně, tentokráte bylo vše podstatně jinak. Jejich základní prvek v podobě tvrdých kytarových spodků zůstal v koncertním podání zachován, avšak melodie, které z těchto vystupují do popředí disponovaly mnohem větší sílou a pestrobarevností. Jakoby všechny hudební motivy, které se na „City Of Echoes“ skrývají a spíše nenápadně vystrkují růžky, dostaly na pódiu svůj oprávněný prostor a ten také náležitě využily.

Díky těmto s jistotou a především s chutí hrajícím chlapíkům nám tak více než hodina v jejich společnosti utekla jako voda. Závěr ještě okořenila krásná skladba „Aurora Borealis“ pocházející z předchozího alba a zcela pochopitelně se i přidávalo v podobě pro mě neznámé kompozice. Poté už zbyl čas jen na decentní, ovšem bezpochyby upřímnou děkovačku adresovanou spokojenému publiku, které krátce nato doslova oblehlo stoly s prodejem CD a dalších materiálů, což je neklamný důkaz toho, že tato scéna i u nás začíná žít rušným životem. Kapelám jakou jsou PELICAN lze úspěch a popularitu jen přát a už teď nepochybuji o tom, že květnový koncert jejich žánrových kolegů RED SPAROWES bude podobně úspěšný.