V muzikantské žurnalistice je běžnou praxí koukat na „Ozzmosis“ svrchu a tvrdit o něm, že je nedokonalé, vypočítavé, že za ním ani nestojí regulérní kapela, ale jen náhodný sběr muzikantů. Posledním bodem ve výčtu neduhů bývá většinou produkce, na kterou plive i samotný Madman. Ten se po nahrávání patrně cítil traumatizován skutečností, že po něm producent dokonce chtěl, aby zpíval. Taková drzost!

„Ozzmosis“ roli černého Petra v diskografii vyfasovalo neprávem a své sehrál patrně i jednoduchý fakt, že bylo zkrátka „tím“ albem po „No More Tears“. Navíc se na něj čekalo nepoměrně déle, než je pro trpělivost fanoušků zdrávo, což zapříčinilo ze strany publika naprosto neadekvátní očekávání. Ozzy je přece jenom Ozzy. A „Ozzmosis“ je zkrátka „Ozzmosis“. Víc než na energické rockové skladby plné skočných motivů se tentokrát vsadilo na hutně temné, pomalé a plazivé kusy, které své tajemství rozhodně nevydají během jediného poslechu. O to větší dobrodružství je ale průnik do jejich světa. Skladby zní zdánlivě přímočaře a nebýt Zakkovy kytary i relativně nezajímavě. Zkuste si je ale pustit do sluchátek dostatečně nahlas a plně se soustředit na jejich strukturu. Pozornému posluchači se rozestře před ušima několik vzájemně se prolínajících vrstev, v nichž znějí a sem tam vystrkují růžky mnohé neotřelé a na první poslech nepostřehnutelné nápady. Je až s podivem, kolik se toho odehrává mimo hlavní strukturu skladby. Odvážím se tvrdit, že tolik kvalitních hudebních nápadů neměl Ozzy na žádné své sólovce. To všechno by samozřejmě nebylo možné realizovat bez oné proklínané produkce Michaela Beinhorna. Produkce dotažené a krystalicky čisté. Produkce tak nadčasové, že i mnohé současné se s ní nemůžou ani zbla měřit. Produkce, která přesně drží basu s obsahem alba. Kromě všeobecně akceptované pecky „Perry Mason“, je na albu ke slyšení hutný kousek „I Just Want You“, příjemně atmosférická „See You On The Other Side“, totální vyhlazovák „Tomorrow“, nebo po „Lair“ druhá nejlepší Ozzyho balada „Old L.A. Tonight“. Naprostým bonbónkem je pak skladba „My Little Man“ za účasti kytarového mistra Vaie. Člověk se může jen dohadovat, kolik dalších takhle skvělých skladeb leží na dně Ozzyho archivu. Jedno je ale jisté. Jejich vydání se jen tak nedočkáme, což je pro rockovou komunitu ohromná škoda. Dokonce i sám Vai tvrdí, že by společné album s Ozzym stálo za to, kdyby si ovšem Mandman nepostavil hlavu a práci na něm dokončil. Ale Ozzy je prostě Ozzy.

Album „Ozzmosis“ je jiné. Je první z plejády alb, které vybočilo z řady zajetých rockových fláků. Postrádá sice onu pro Ozzyho tak typickou rock’n’rollovou dravost a feeling kapely hrající jako jeden muž, na oplátku ale reprezentuje poměrně povedený pokus o nefalšované rockové umění, za což bylo samozřejmě fanoušky po zásluze potrestáno. Je paradoxní, že ty týž lidé, co nad „Ozzmosis“ lámou hůl zároveň nekriticky velebí aktuální počin „Black Rain“, který má ve skutečnosti s původním „Ozzmosis“ společného víc, než si je kdokoli z nich patrně schopen připustit.