Jedno notně otřepané recenzentské klišé konstatuje, že třetí řadové desky bývají v mnoha ohledech přelomové. Máte pravdu, častokrát tomu tak není, nicméně severští bolestíni LAKE OF TEARS jsou zrovna případem, kde toto diskutabilní „pravidlo“ platí více než dostatečně. Po ničím nevybočujícím doom-deathmetalovém debutu setřásli naši kosmičtí mořeplavci cestou mezi „Náhrobními kameny“ i tu poslední reminiscenci na PARADISE LOST a odrazili se k úplně jiným, jen těžko předvídatelným dimenzím. Třetí albové zastavení je „černou ovcí“ jejich diskografie, nikdy před tím a už ani nikdy potom nebudou Švédové znít tak rozpustile a tak zábavně jako při své bizarní jízdě karmínovým vesmírem.

Ovšem i přes všudypřítomnou rozvernost patří „A Crimson Cosmos“ do našeho podzimního vzpomínání plným právem. Za pestrobarevnými měsíci, planetami a prstenci totiž nevystupují pouze a jen rozzářené úsměvy ale i tupou jehlou vyšívané závoje nostalgie pokryté střípky hořkosladkých vzpomínek na věci, kterých již není a snad ani nikdy nebude. Přesto však podivuhodní muži v pohádkových kocábkách nepřinášejí do kraje posetého křiklavými plodnicemi muchomůrek ani náznak zmaru či konečné rezignace, která se v táboře LAKE OF TEARS rozhostí až po vydání následující desky „Forever Autumn“.

„And then we turn around
and find all forests gone
and find all stars and stories gone.”

Chrastivý přízrak Skogsbergova Sunlightu už dávno zmizel pod příkrovem zapomnění, tatam je ponurá stínohra „Headstones“, místo doommetalových lamentací náhle přitančily vzdušné a hravé, čistě rockové motivy jako vystřižené z let sedmdesátých. LAKE OF TEARS jim však vtiskli svůj vlastní rukopis a zřetelné odkazy na tvorbu lišejníkem obrostlých legend typu DEEP PURPLE dokázali dokonale přetvořit k obrazu svému. Jinou neméně podstatnou devízou nahrávky „A Crimson Cosmos“ je její pestrost, stejně tak jako kouzelná obálka z dílny Kristiana Wåhlina překypuje barvami až oči přecházejí, hýří severští čarodějové celým spektrem nálad, atmosfér a pocitů. Vedle sebe tak v poklidu stojí uvolněný otvírák „Boogie Bubble“, rozjímavá titulní kompozice ale také roztančená skladbička „Lady Rosenred“ s hostující Jennie Teblerovou u mikrofonu. Ač to z předcházejících řádků nemusí být tak patrné, LAKE OF TEARS na nás nepohlížejí pouze a jen růžovou optikou, stejně tolik jako radosti je v jejich skladbách i stísněnosti a snad i určité posmutnělosti. Zcela jednoznačné je to právě v singlové „Lady Rosenred“ (viz úryvek nahoře) a hlavně pak v highlightu kolekce, tryzně „When My Sun Comes Down“. V rámci poslední jmenované položky Švédové dokonce vyloví ze svého nepřeberného arzenálu i vzpomínku na „Headstones“ v podobě ostřejšího riffu, ovšem to je v záplavě retro kláves a chytlavých melodických vsuvek snad jediný odkaz na jejich doom-death metalové prapočátky.

V souvislosti se současnou post-comebackovou tvorbou, plnou zbytečných rekapitulací a ještě zbytečnějších repeticí si troufám povzdechnout, že tak pestré album, jako bylo svého času „A Crimson Cosmos“, už LAKE OF TEARS nikdy nenatočí. Stále si nedovedu vysvětlit ten extrémní pokles kreativity, který severské snílky začal sužovat už od „The Neonai“, a tak rozpačitě vyvrcholil na druhém „best of“ albu v řadě, letošním „Moons And Mushrooms“. Ale proč se pořád zabývat bezejmennou současností, ta pravá podstata LAKE OF TEARS přece leží hluboko v minulosti a trip mezi hvězdami karmínového vesmíru je její nejzábavnější epizodou.

„Say will you dream with me tonight
under moonlit skies?”