Irský film „Once“ vyprovází do našich kin pověst snímku bezmála zázračného, vždyť tenhle na koleni zrobený projekt si připisuje jeden úspěch za druhým a záhy se stal diváckým miláčkem v různorodých končinách světa. Aby také ne... člověk, tvor to nedokonalý, rád ocení zručně udělanou nedokonalost, takovou, která mu připomene, že se v ní často ukrývá více pravdy a krásy než v naprostém perfekcionismu. A že je „Once“ nedokonalým filmem o nedokonalých lidech, o tom nemůže býti sporu.

Příběhově si jej můžeme zařadit do rodiny komorních lyrických love story, které rezignují na vystavěný příběh a soustředí se na co nejdokonalejší kresbu emocí. Z tohoto úhlu si dublinské milence můžeme přiřadit k japonské anabází Billa Murrayho a Scarlett Johansson. Režisér John Carney vsadil maximum na dvě věci: hudbu a herce. Ostatní složky jsou upozaděné, záměrně amatérské, nepřikrášlené, strohé. Ruční kamera málokdy působí dojmem stylizovaného prostředku vyprávění, hrdiny spíše špehuje, než by jejich činy jakkoli komentovala, často má dokonce punc home-videa pochybné kvality. Snaha rozbořit narativní rámec a postavit diváka dokumentaristicky do středu dění vychází tak na půl a vkrádá se otázka, zda náhodou snaha úporně se vyhnout stylizaci není sama o sobě vlastně jistým druhem stylizace... narážím na to, že ne vždy na mě práce Tima Fleminga působila nerušivým dojmem. Osobně mi právě netypické oko kamery sem tam vstupovalo do bezprostředního zážitku svou úpornou snahou působit pouličně, domácky a levně.

Vraťme se k příběhu, který cynická duše zřejmě rozkóduje po pár minutách a znechuceně odplivne. Ovšem, je to čitelné a stokrát viděné, příběh o míjení, nevyřknutých slovech, rozdělených cestách... avšak „Once“ nepůsobí kýčovitě, melodrama je příjemně náznakové, civilní, uvěřitelné. Chybí tu patetická gesta, nadbytečná slova, nadbytečné příběhové kudrlinky. Carneyho film je prostě o tom, jak se potkají, souzní a pak si zmizí... a díky vynikajícím hereckým výkonům Glena Hansarda a Markéty Irglové se tahle jednoduchá výstavba mění v nádherný obraz ze dvou lidských životů, které si svoje bolesti a emoce vyměňují výhradně prostřednictvím hudby.

„Once“ lze jen sotva vnímat jako muzikál, hudba tu nenahrazuje verbální vyprávění, je jediným prostředkem, kterým se dva křehcí a zranění lidé mohou dorozumět a jediným prostředkem, který jim umožňuje absolutní pochopení druhého. Tam kde Češku a Ira rozdělují slova i racionalita, tam jim hudba nabízí nekonečné pole harmonie. A „Once“ se právě díky písním Hansarda a Irglové stává křehkou citovou nádherou, která těží jen a pouze z nevyřčeného. To je skutečná síla irského zázraku za pár babek. Že těžiště komunikace postav umístil do emocemi, živelností i zranitelností kypících songů obou hlavních aktérů.

Zároveň nás to staví před kardinální otázku, jak na film zareagují ti, kterým je tvorba Hansarda a THE FRAMES naprosto cizí... Pokud vás nezasáhne hudba, nemá „Once“ co nabídnout, protože přijde o všechnu sdílnost. Povrchově se film jeví být nedokonalost sama, forma je samá trhlina a příběh jen těžko upoutá něčím neotřelým... „Once“ je zkrátka snímek velice všední, obyčejný. Právě to z něj ale činí jeden z nejupřímnějších a nejlidštějších filmů, jaké jsou dnes k vidění.

Flash trailer ČSFD