THE GENOTYPE - ONEIRONAUTS
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Irský film „Once“ vyprovází do našich kin pověst snímku bezmála zázračného, vždyť tenhle na koleni zrobený projekt si připisuje jeden úspěch za druhým a záhy se stal diváckým miláčkem v různorodých končinách světa. Aby také ne... člověk, tvor to nedokonalý, rád ocení zručně udělanou nedokonalost, takovou, která mu připomene, že se v ní často ukrývá více pravdy a krásy než v naprostém perfekcionismu. A že je „Once“ nedokonalým filmem o nedokonalých lidech, o tom nemůže býti sporu.
Příběhově si jej můžeme zařadit do rodiny komorních lyrických love story, které rezignují na vystavěný příběh a soustředí se na co nejdokonalejší kresbu emocí. Z tohoto úhlu si dublinské milence můžeme přiřadit k japonské anabází Billa Murrayho a Scarlett Johansson. Režisér John Carney vsadil maximum na dvě věci: hudbu a herce. Ostatní složky jsou upozaděné, záměrně amatérské, nepřikrášlené, strohé. Ruční kamera málokdy působí dojmem stylizovaného prostředku vyprávění, hrdiny spíše špehuje, než by jejich činy jakkoli komentovala, často má dokonce punc home-videa pochybné kvality. Snaha rozbořit narativní rámec a postavit diváka dokumentaristicky do středu dění vychází tak na půl a vkrádá se otázka, zda náhodou snaha úporně se vyhnout stylizaci není sama o sobě vlastně jistým druhem stylizace... narážím na to, že ne vždy na mě práce Tima Fleminga působila nerušivým dojmem. Osobně mi právě netypické oko kamery sem tam vstupovalo do bezprostředního zážitku svou úpornou snahou působit pouličně, domácky a levně.
Vraťme se k příběhu, který cynická duše zřejmě rozkóduje po pár minutách a znechuceně odplivne. Ovšem, je to čitelné a stokrát viděné, příběh o míjení, nevyřknutých slovech, rozdělených cestách... avšak „Once“ nepůsobí kýčovitě, melodrama je příjemně náznakové, civilní, uvěřitelné. Chybí tu patetická gesta, nadbytečná slova, nadbytečné příběhové kudrlinky. Carneyho film je prostě o tom, jak se potkají, souzní a pak si zmizí... a díky vynikajícím hereckým výkonům Glena Hansarda a Markéty Irglové se tahle jednoduchá výstavba mění v nádherný obraz ze dvou lidských životů, které si svoje bolesti a emoce vyměňují výhradně prostřednictvím hudby.
„Once“ lze jen sotva vnímat jako muzikál, hudba tu nenahrazuje verbální vyprávění, je jediným prostředkem, kterým se dva křehcí a zranění lidé mohou dorozumět a jediným prostředkem, který jim umožňuje absolutní pochopení druhého. Tam kde Češku a Ira rozdělují slova i racionalita, tam jim hudba nabízí nekonečné pole harmonie. A „Once“ se právě díky písním Hansarda a Irglové stává křehkou citovou nádherou, která těží jen a pouze z nevyřčeného. To je skutečná síla irského zázraku za pár babek. Že těžiště komunikace postav umístil do emocemi, živelností i zranitelností kypících songů obou hlavních aktérů.
Zároveň nás to staví před kardinální otázku, jak na film zareagují ti, kterým je tvorba Hansarda a THE FRAMES naprosto cizí... Pokud vás nezasáhne hudba, nemá „Once“ co nabídnout, protože přijde o všechnu sdílnost. Povrchově se film jeví být nedokonalost sama, forma je samá trhlina a příběh jen těžko upoutá něčím neotřelým... „Once“ je zkrátka snímek velice všední, obyčejný. Právě to z něj ale činí jeden z nejupřímnějších a nejlidštějších filmů, jaké jsou dnes k vidění.
Nedokonalý film o nedokonalých lidech. Ale napadlo vás někdy, kolik lidské vřelosti může taková všední nedokonalost skrývat?
8 / 10
Vydáno: 2007
Vydavatel: Summit Entertainment
Stopáž: 85 min.
ONCE
[Irsko 2007]
Režie: John Carney
Scénář: John Carney
Kamera: Tim Fleming
Hudba: Glen Hansard, Markéta Irglová a další
Hrají: Glen Hansard, Markéta Irglová a další
Premiéra ČR / SR:25.10.2007 / neznámá
"Once", film o pretnutí príbehov českej predavačky ruží z dublinskej Grafton Street a pouličného muzikanta z toho istého miesta, je snímkom z tých, ktoré dokážu zachytiť dobu s jej zvláštnosťami a špecifikami, a pritom ani raz neodšvenkujú od mikrosveta dvoch ľudí, ktorí premýšľajú o tom, "koľkokrát za život môžeš stretnúť toho pravého". "On" a "ona" vo filme nepotrebujú mená, príbeh nepotrebuje happyend, všetko je vypovedané "medzitým". Ani tá naivita, (ne)herecké výkony Glena Hansarda a Markéty Irglovej či skratka, ktorou si scenár z času na čas vypomôže, neublížia celkovému zážitku. Na "Once" som šiel s istými predsudkami, no za hodinu a pol som ich stratil. Bez snahy o analyzovanie kontextu, filmárskeho kumštu, bez ohľadu na hype a všetko okolo: je to krásny film.
Nahypovaná nekvalitní slátanina nebo opravdu výjimečné dílo, které se dokáže stát inspirační studnicí pro giganty, jakými jsou například Steven Spielberg? Na tento film se názory různí a já cekem chápu proč. Nízkorozpočťák postavený na obyčejnosti lidí, který klade neobyčejný důraz na hudební složku a vlastní filmařské řemeslo kulhá s mnoha fušerskými „houmvideálními“ rysy a několika chvilkami, kdy se cedí opravdové emoce. A tady se to kouzlo skrývá. Těch několik chvil, se kterými se dokáže divák lehce identifikovat a souznít s tím co se děje na plátně. Jako by se viděl přímo v tom filmu. Ačkoliv se „Once“snažío opravdovost a jakousi uvěřitelnou unikátní všednost, některé části jsou uvěřitelné jen s stěží. Kdo byl někdy ve studiu asi nebude věřit zápletce, ve které „sbalíte“ na ulici hudlaře co nikdy nenahrávali, přitáhnete je do nahrávacího studia, kde na první dobrou nahrají píseň. Nebojte se však. Mnoho podobných pohádkovostí tu není, film se snaží zavděčit divákovi svoji civilností a člověčenstvím a to se mu velmi daří i navzdory velmi nevyváženému hereckému umění, kterým je prostoupen. Půlbod nádavkem za výtečný konec, hodně jsem se bál, aby celý snímek nezazdil.
-bez slovního hodnocení-
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Jak může znít doom metal s blízkovýchodními vlivy, když se urve ze řetězů a nabere na rychlosti a progresi, to ukazuje v Londýně sídlící parta kolem výrazné zpěvačky Niny Saeidi. Tahle hudba nakopává zadele.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.