OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
U nitrianskych „potratov“ je všetko po starom. Neviem si vlastne ani predstaviť, čo by sa eventuálne mohlo zmeniť – ABORTION nie sú NAPALM DEATH (i keď obdiv k britským legendám Lepra a spol. nezakrývajú), ktorých bývalí i súčasní členovia sa rozliezli do desiatok projektov, pokrývajúcich snáď všetky žánre a štýly. Od Broadrickovho ambientného projektu FINAL až po Emburyho hosťovanie v ANAAL NATHRAKH.
Na „The Gonzo Music“ – s tentokrát mimoriadne vydareným a „správne“ nevkusným obalom v duchu názvu vydavateľa tohoto počinu – sa nachádza predvídateľne vysoký počet 22 trackov: Leprov v našich končinách ťažko zameniteľný vokál prekrikuje jednoduché, veselé a skočné grindové riffy s obligátnym punkovým feelingom (prirodzene najvýraznejším v coververzii „Mad Man“ od kultových D.R.I.) a len občasným pribrzdením, ktorým je poznamenaná najmä záverečná, valivá inštrumentálka „Hymns For All Slaves“. Presne tak, ako ste zvyknutí.
Tí, ktorí v old-school grinde hľadajú nekompromisný pohľad na svet okolo nás, sa môžu zamyslieť nad heslovitými, kritickými a ironickými textami v lámanej angličtine (nejde predsa o formu, ale o zdelenie, že?) a tí ostatní sa pobavia nad početnými úryvkami zo slovenského dabingu Gilliamovho úletu „Strach a hnus v Las Vegas“, ktoré v duchu tradície načatej na starších doskách ABORTION oddeľujú jednotlivé skladbičky.
To, že táto recenzia je takmer presnou kópiou článku o predchádzajúcom záseku leprovcov „Gonna Be Worse“ nie je náhoda – oba albumy sú nemenej podobné, svojou formou aj obsahom. Na záver však treba dodať, že predpoveď v názve predošlej dosky sa nevyplnila. Rozumná polhodinová stopáž je aj napriek istej monotónnosti znesiteľná a ak disponujete potrebnou dávkou nadhľadu, dokonca miestami pobaví.
Rozumná polhodinová stopáž je aj napriek istej monotónnosti znesiteľná a ak disponujete potrebnou dávkou nadhľadu, dokonca miestami pobaví.
5,5 / 10
1. My Country
2. Thanks For Enemies
3. Everybody Gets What He Deserves
4. Asimilation Or Die
5. All Hands On Albion
6. Anti-Team Player
7. Natural Evolution
8. My Empty Life
9. Great Slavic Bullshit
10. 13th Crusade
11. Who Controls Gods?
12. Temples For Gods... Refuges For People
13. A Hero Died
14. Burn Paris, Burn
15. Who Cares (cover FILTHY CHRISTIANS)
16. Unexpected Gifts From Heaven
17. Search For God
18. Don Quijote de la Punk
19. Don't Say It Aloud
20. Shopping Center King
21. Mad Man (cover D.R.I.)
22. Hymns For All Slaves
No Lives Matter (2020)
All You Need Is Hate (2017)
Konvert (2014)
The Gonzo Music (2006)
Gonna Be Worse (2004)
Have A Nice Day (2002)
The Truth Hurts (2000)
We Never Forget!! (2000)
Murdered Culture (1998)
Charity (1997)
Sense Of Humor (1996)
Godmaggots (1993)
Impurity... Perversity... Love?? (1992)
Album, ktorý si zaslúži pozornosť!!!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.