Jsou francoužští 1980 velice zruční staromilci anebo vyznavači moderních postupů ve tvrdé muzice? Tak tuhle otázku si kladu pokaždé, když poslouchám jejich eponymní debutové album, kterému se především v okruhu milovníků rozlámaných riffů a rytmických disharmonií dostává příznivého ohlasu. První a lehce povrchní dojem však neprozradí nic z důvodů, proč věnovat Francouzům zvýšenou pozornost. Ano, jejich nahrávka zní v zásadě uniformně a svým celkovým provedením tak nijak nevybočuje z řady podobně znějících kapel.

Její krása však netkví v neotřelosti či originalitě, tu byste zde hledali jen ztěží, nýbrž ve schopnostech nadhledu a sebereflexe, kterými se 1980 prezentují. Potěší už jen takové maličkosti, jakou je například pojmenovaní jedné z kompozic názvem „Meshuggreich“. Fascinace hudbou švédských MESHUGGAH je jasně rozpoznatelná ihned po doznění krátkého intra. Skladba „Sagaie“ jakoby vypadla z deset let staré sólovky kytaristy švédských Fredrika Thordendala. Co je však chválihodné, krom toho, že 1980 své zřejmé inspirační zdroje ani nijak nezapírají, je hlavně bezstarostnost a řekněme grácie, s jakou se dokázali popasovat s dopředu danou neoriginalitou svojí tvorby. Takže v úvodu zmiňovaný nepříliš pozitivní prvotní dojem ihned mizí a na mysl se vkrádají už jen příjemné pocity.

Těch 1980 docilují především důkladným a promyšleným budováním stavby svých skladeb, ve kterých se nevymezují vůči posluchačům, jenž nejsou ochotni naslouchat pouze s kalkulačkou v ruce a bez zájmu o celek se soustředit pouze na instrumentální výkony zúčastněných. Ty jsou samožejmě výtečné a bez nich by 1980 mohli podobně zaměřenou hudbu produkovat jen ztěží. Francouzi však mají rádi hudbu jako takovou a její podstatu, naštěstí, vidí především ve snaze oslovit i „normálního“ posluchače. Jejich neokázale provedená ryze instrumentální hudba, která je prosta jakýchkoliv megalomanských postupů a onanistických odboček do slepých uliček, k tomu má ty nejlepší předpoklady. V jednotlivých skladbách jsou rozvinuty malé a nenápadné, ale o to zajímavější příbehy, ve kterých se misí jak posluchačská atraktivita, tak i postupná a nepříliš unáhlená gradace a efektivní práce s atmosférou. Klávesové nástroje zní příjemně archaicky, díky čemuž tak tvorba skupiny leckdy připomene opojnou progresivně rockovou vlnu ze sedmdesátých let.

Na Myspace stránce kapely se můžete dočíst, že 1980 sami sebe škatulkují lehce obskurní kombinací „garage / nu-jazz / death metal“. Ponechme stranou debaty o tom, co je a co není jazz, co je a co není progres, natož death metal. 1980 jsou především velice zruční instrumentalisté a neméně schopni skladatelé. V jejich hudbě si přátelsky podávají ruce zvrácené meshuggahovské riffy s artrockovým sněním, progrockové staromilství s metalovou modernou a především instrumentálně náročnější provedení s lehce a labužnicky stravitelným posluchačským zážitkem.