Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Predchádzajúcim albumom „Pyromania“ sa u DEF LEPPARD stala zásadná vec – ich otvorené koketovanie so severoamerickým kontinentom Amerika pochopila a prijala a zo sheffieldskej päťky sa razom stala „americká kapela“. Priklonením jazýčku váh smerom na západ sa však DEF LEPPARD vzdialili rodnej Británii, ktorá na nich ako na zapredancov totálne zanevrela. Chlapci však boli ešte stále veľmi mladí, doslova jediným albumom sa z nich stali okamžité hviezdy, a tak im to bolo pravdepodobne úplne jedno. „Pyromanie“ predali šesť miliónov kusov a v americkom rebríčku sa umiestnili na druhom mieste – porazil ich iba neskôr oficiálne najpredávanejší album všetkých čias, „Thriller“ od Michaela Jacksona. Svoj úspech však bohužiaľ oslavovali iba rok.
Krátko po vydaní „Pyromanie“ začala kapela pracovať na následníkovi, predbežne nazvanom „Animal Instinct“. Osvedčený producent Robert John „Mutt“ Lange však po čase kapelu opustil, pre vyčerpanie z pracovného vyťaženia predchádzajúcich rokov si potreboval od produkovania hudby jednoducho oddýchnuť. Kapela angažovala Jima Steinmana, ktorý sa preslávil prácou na úspešnom „Bat Out Of Hell“ od MEAT LOAF. Očakávania však nesplnil. Takmer každý pokus, ktorý kapela v štúdiu nahrala, prešiel. Producentovi chýbal perfekcionizmus a kapela čoskoro stratila trpezlivosť. Ďalším z riešení bola vlastná produkcia, s pomocou Langeho zvukára Nigela Greena. Album takmer celý nahrali, no po vypočutí výsledku všetky pásky so štúdiovými stopami zničili.
31. decembra 1984 sa Rick Allen rozhodol vybrať sa so svojou holandskou priateľkou na výlet mimo Sheffield, aby prevetrali jeho nový Corvette. Po ceste domov ich na úzkej anglickej ceste predbieha Alfa Romeo, ktorá vzápätí pred Allenovým autom radikálne spomaľuje, blokuje cestu a zabraňuje mu v predbiehaní. Rick Allen, vtedy dvadsaťjedenročný mladík a čerstvá svetová hviezda, zúri, jeho priateľka sa ho snaží upokojiť. Napokon to nevydrží. Podraďuje, strháva volant doprava a plynový pedál stláča až na zem. Pred ním je však ľavotočivá zákruta, v ktorej stráca kontrolu nad silným a rýchlym autom. Preráža kamenné zvodidlá, vozidlo sa vymrští do vzduchu, niekoľkokrát otočí a dopadá na strechu na zem. V momente nárazu do kamenného múru však zlyháva Allenov bezpečnostný pás. Vytrháva sa. Obrovská energia vymršťuje nepripútané telo von z auta, pretrhnutý bezpečnostný pás však zachytáva ľavú ruku a od ramenného kĺbu ju oddelí od tela.
O niekoľko minút ide okolo praktizujúca zdravotná sestra. Okamžite pribehne k vraku, v ktorom nachádza Allenovu priateľku visieť pripútanú v sedadle v bezvedomí, a čoskoro aj samotného Allena. V ťažkom šoku chodí dookola po poli, zmätene opakuje „Ja som slávny rockový bubeník!“, a z miesta, na ktorom mal ešte pred chvíľou ľavé rameno, sa mu valí krv.
V nemocnici sa chirurgom chýbajúcu končatinu podarilo prišiť naspäť. Ranu však napadla infekcia a tak nezostávalo nič iné, než ju zase amputovať. Už počas pobytu v nemocnici sa Rick Allen ukázal ako veľký bojovník. Ešte na nemocničnom lôžku si vymyslel spôsob, akým by mohol ďalej bubnovať – tak, že ľavá noha, dovtedy sa starajúca iba o zošľapovanie hi-hat, na seba preberie funkciu ľavej ruky a šliapaním po pedáloch simulujúcich zvuk rytmičáku a prechodov ľavú ruku plne nahradí – a po neuveriteľných šiestich týždňoch nemocnicu opustil. Po tragických udalostiach prišlo konečne šťastie. Allen sa čoskoro naučil hrať s upravenou, napoly elektronickou, napoly akustickou súpravou a nadôvažok sa ku kapele vrátil aj producent Lange. Nasledujúce dva roky vzniká album „Hysteria“ a v lete 1987 konečne vychádza. Ešte predtým kapela odohráva koncert v rodnom Anglicku. Príbeh o návrate jednorukého bubeníka dojal celý svet a chladní Briti nemohli nepodľahnúť. Kapelu prijali s otvorenou náručou a všetky hriechy minulosti jej odpustili.
Pôvodná idea albumu „Hysteria“ bolo vytvoriť hardrockovú verziu Jacksonovho „Thrilleru“, album, na ktorom bola každá skladba potencionálnym singlom. Ak sa bavíme o dobovo populárnom pompéznom štadiónrocku, „Hysteria“ je skutočný opus magnum. Stojí síce na počiatku nasledujúceho zástupu povrchného a bizarného hair-rocku, no pri podrobnom počúvaní si nemožno nevšimnúť hudobnú a umeleckú hodnotu nahrávky. „Hysteriu“ charakterizuje božsky dokonalá mixáž neuveriteľného množstva stôp do harmonického celku, ktorý hýri rozmanitosťou, je absolútne natlakovaný nápadmi a energiou a ani na jedinú sekundu neprestáva byť dychberúci. Bezprostredné, no aj tak aranžérsky premakané hitovky typu „Animal“, „Armageddon It“, či „Pour Some Sugar On Me“ striedajú kompozične a aranžérsky progresívne „Women“, „Rocket“ a „Gods Of War“, jediná balada „Love Bites“ (ktorú autor tento recenzie úprimne nenávidí), takmer rokenrolové polopatovky „Run Riot“, „Don’t Shoot Shotgun“ a trochu otravná „Excitable“. Zostávajúce „Love And Affection“ a titulná „Hysteria“ sú strednotempová odpoveď britských mladíkov na populárny AOR, najmä v druhom prípade viac než perfektná.
Do bodky dotiahnutý a viac už neprekonaný typický koncept DEF LEPPARD spočíval v mäkkom zvuku, v ktorom žiaden z nástrojov nie je dominantný. Gitaristi na seba preberajú funkciu okolia, ktoré vypĺňajú pozoruhodnými harmóniami a vyhrávkami, ktoré sú zbežne nepovšimnuteľné, no ako súčasť imaginárneho symfonického orchestra tvoria s ostatnými nástrojmi jeden nedeliteľný celok. Charakteristické zborové spevy sú kombináciou patentu legendárnych QUEEN s prímesami toho najlepšieho, čo k tomuto „know-how“ vymyslel glam rock. To všetko je podoprené kúskovanou a striktne rytmickou basou a dnes už komicky znejúcimi bicími s elektronickým zvukom osemdesiatok. Hoci na prvý pohľad existovalo veľa kapiel, ktoré by ste si na vizuálne na pódiu s DEF LEPPARD ľahko pomýlili, čosi, čo by bolo hudobne takto dotiahnuté a perfekcionisticky ubíjajúce už nenájdete. Akýkoľvek ďalší pokus o napodobenie zvuku DEF LEPPARD z osemdesiatehosiedmeho väčšinou skončil pri lacnom povrchu.
Ducha tohto obdobia zachytáva vizuálny záznam z amerického turné „In The Round – In Your Face“, na ktorom kapela ako prvá na svete predstavila nápad pódia umiestneného v strede haly, s divákmi (a PA systémom) po celom obvode pódia (do útrob ktorého sa členovia kapely pred vystúpením prepravovali schovaní v obrovských košoch na bielizeň). Na internete možno takisto nájsť vyše hodinový, surový a nezostrihaný video materiál vo VHS kvalite zo zákulisia amerického turné a takisto britský televízny dokument o kapele, v ktorom okrem iného Rick Allen rozpráva o svojej tragickej autonehode priamo na jej mieste. Album „Hysteria“ je koncentrovaný vrchol jednej z vetiev rockovej hudby 80. rokov. Miesto, v ktorom sa stretáva masový úspech s obsahom a hodnotou, a z ktorého to čoskoro naberie strmú cestu dolu. Kapela čoskoro zistí, že Allenova autonehoda nebolo zďaleka to najhoršie, čo ju mohlo postihnúť, a čoskoro takisto príde na fakt, že jej zlaté časy sa nenávratne končia. O tom ale nabudúce...
Opus magnum a jeden z najdôležitejších mainstreamových rockových albumov 80. rokov (nech si už o tom období myslíte čokoľvek). Na chvíľu zabudnite na POISON, RATT, MOTLEY CRUE a ostatných neskorších devalvátorov extrovertného štadiónrocku, ktorých jediným hudobným prínosom bolo to, že vďaka ich otravnosti vydláždili cestu grunge. Všetko, čo treba pochopiť o podstate tohto fenoménu, je na "Hysterii".
1. Women
2. Rocket
3. Animal
4. Love Bites
5. Pour Some Sugar On Me
6. Armageddon It
7. Gods Of War
8. Don't Shoot Shotgun
9. Run Riot
10. Hysteria
11. Excitable
12. Love And Affection
Ačkoliv beru předchůdce "Pyromania" (1983) za kvalitativní vrchol kariéry DEF LEPPARD, uznávám, že právě "Hysteria" (1987) je albem, které s úspěchy Britů každý spojuje. Proč by také ne? Vždyť "Hysteria" je od začátku do konce napěchovaná monstr hity a ještě k tomu vlastní jeden z nejvyhnanějších zvuků (nejmoderněji znějící album osmdesátých let) v historii rockové hudby (třeba taková vlna grunge, to je oproti o pár let starší "Hysterii", v přístupu k nazvučení, krok o dvacet let vzad. A co potom dnešní kapely se zalíbením v retru - o třicet?). Prostě jde o perfektní hardrockovou nahrávku, které nevadí rvát do sebe plné hrstě popově atraktivní látky.
S V-Durovým verdiktem (nahoře vpravo) vůbec nesouhlasím. Jím zmíněné kapely totiž mají své kvality úplně jinde, třeba v oblastech, o jejichž existenci DEF LEPPARD ani neví (frackovitost). Vlastně v případě DEF LEPPARD, ale i BON JOVI, jde o úplně jiný žánr. Ať se na mne V-Dur a Nikolas Krofta nezlobí, ale právě to je důvod, proč vždy raději sáhnu po debutech GUNS ´N´ROSES - Apetite For Destruction (1987), MOTLEY CRUE - Too Fast For Love (1982) a VAIN - "No Respect" (1989) než po tomto albu britských slušňáků. Leppárdům totiž úplně chybí spjatost s ulicí, s nočním životem, s kluby, s pachem mokrých chodníků, s laciným chlastem, prostě s životem na hraně...a to je v rockové odnoži o níž je tam zmínka, věc zcela naprosto zásadní, protože na glam metalu je tou věcí co mne fascinuje nikoliv jeho lesk, ale jeho bída.
3. května 2008
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
romant
10 / 10
Nejlepší od Leppardů, a nejlepší pravděpodobně zůstane, prohlašuji den po poslechu jejich nového alba. Jeden mistrovský kus následuje další, moje nejoblíbenější skladby: všechny.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.