MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak si říkám, jestli Judas Priest přeci jen neměli namísto Owense přijmout do svých řad Ralfa Scheeperse. Tenhle německý klacek s novou vizáží alá specnaz a osvědčeným C4 v hrdle se totiž rozhodl legendě pořádně podupat paty. Alba jeho domácké hroudy Primal Fear jidášovatí a jidášovatí… a bohužel už také lehce zavánějí repeticí....
Je to vlastně pořád tatáž písnička - intro plné sirén, dunivý nástup artilerie páně Sperlinga, ostré sekance dua Wolting, Liebling a Scheepresův projev berserkujícího podsvinčete. Jinými slovy - heavy metal jako ze žurnálu. Hrát to někdo jiný, bude odsouzen za vlezdoprdelkovství, anachronismus a vůbec, ale tohle je přeci záležitost zkušených a vyhraných synů německé scény, takže se nutně musí měřit jinými metry. U songů jako Kiss of Death, Nuclear Fire nebo Fight the Fire se to daří snadno, ale na ostatku alba se těžko bráním pocitu, že už jsem to někde (někdy) slyšel. Nasazení je ďábelské, kopáky víří a zvuk je cirkulárka sama, ale pořád ten stín pochyb… a Jidášů.
Ne, nechci odsuzovat Primal Fear za něco, co charakterizuje více či méně charakterizuje celou heavy metalovou scénu. Tahle banda má extrémní štěstí, že sdružuje skvělé kovotepce, kteří vědí, co řemeslo obnáší. Oproti bezejmennému debutu ale výrazně postrádám tu úžasnou členitost. Nuclear Fire zatvrzele brouká na strunu, která se v závěrečné příšerné halekačce Living for Metal přetrhne... Nic proti nostalgii a oprejskaným textům, které jen přetékají nesmyslnými rýmy “aby to dobře znělo”, ale je dobré mít všude svůj strop. Tohle už je kopání do smrduté mrtvoly a demonstrace bezradnosti.
Všude mít své leč, takže z hromádky hnoje zpět k neutrálnějším vodám. Krom textů nevyhrabete nic vskutku esenciálně negativního. Fungují vypalovačky, citlivější skladby se sice v porovnání s Halfordovou Resurekcí až příliš stylizují, ale rozhodně nepobuřují. Mlít tu něco o individuálním přínosu je nošením dříví do hořícího lesa (motto celého alba), takže se ladným veletočem přehoupneme k závěru...
Jak vidno, jsem rozerván. A jelikož jsem rozerván rád, zanechám jízlivé poznámky tlít na dně duše. Nukleární oheň je solidně výhřevný, dřevný, ale nikoli kremační...
Nechci PRIMAL FEAR upírat to, že po stránce personálního obsazení a individuální výkonnosti patří na heavy metalovou špici, nechci jim ani upírat to, že jejich muzika má tu správnou energii. Jenže mě zkrátka móda nepřiznaných JUDAS PRIEST revivalů nezasáhla a nevím, proč stokrát poslouchat dokola něco, co tu už mnohokrát bylo. Proto všechno pouze lehký nadprůměr...
6 / 10
Ralf Scheepers
- zpěv
Mat Sinner
- basa
Stefan Leibing
- kytara
Henny Wolter
- kytara
Klaus Sperling
- bicí
1. Angel in Black
2. Kiss of Death
3. Back from Hell
4. Now or Never
5. Fight the Fire
6. Eye of an Eagle
7. Bleed for Me
8. Nuclear Fire
9. Iron Fist in a Velvet Glove
10. Red Rain
11. Fire on the Horizon
12. Living for Metal
Unbreakable (2012)
16.6 (Before The Devil Knows You´re Dead) (2009)
New Religion (2007)
Seven Seals (2005)
Devil´s Ground (2004)
Black Sun (2002)
Horrorscope (shape CD) (2002)
Nuclear Fire (2001)
Jaws Of Death (1999)
Primal Fear (1998)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 52:40
Produkce: Mat Sinner
Studio: House of Music Studios (GER)
-bez slovního hodnocení-
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!