Nezdá se to, ale od posledního přihlášení do systému AYREON pod heslem „The Human Equation“ uběhly už téměř 4 roky. Ano, můžete namítnou, že Arjen Anthony Lucassen se v mezičase rozhodně neflákal a argumentovat třebas jeho účastí v STREAM OF PASSION (jakési sofistikovanější odpovědi na EVANESCENCE s typickým hudebním otiskem holandského všeuměla), ovšem snad se shodneme na tom, že vlajková loď má vždycky jasně největší prioritu a taktéž i laťka kvality se (přes šestici víceméně dvojdiskových nahrávek) drží pořádně vysoko. Zkrátka a dobře, že hlavně na AYREONu si dává šéfík záležet a jako svou výkladní skříň ho blyští do pěkně oslepující záře. No, a tak je tady i v roce 2008, po sedmé a hnedle s číselným rébusem v názvu.

A s ním se vracíme i do vesmíru - doslova, neboť úvodní rovný riff a vyznění větší části úvodní „Age Of Shadows“ připomene dávnější projekt STAR ONE. Vlastně v podstatě celá aktuální „matematika“ by se dala shrnout jako mix zmiňované vesmírné odbočky s dávnějším projevem AYREONu (dejme tomu na „Actual Fantasy“), plus typický rukopis páně Lucassena, pochopitelně. Dočkáme se tak říznějších kytar, miliardy akustik, táhlých sólíček, analogových rejstříků, výbuchů hammondek, nechybí ani nějaké ty smyčce, flétny... - prostě typicky pestrá paleta našeho oblíbeného malíře, který na barvách rozhodně nikdy nešetří. I příběh, který to celé zastřešuje, má tentokráte jasné sci-fi parametry: Máme tu nesmrtelné Věčné, kteří dosáhli dokonalosti a protože už roupama neví coby, usmyslí si asteroidem poškádlit dinosaury  vyhynutím a stvořit tak místo pro vznik lidského života. Ale jak už to tak nejen v pohádkách bývá, lidé jsou cháska nevycválaná, zlobí, moc zlobí, nejvíc zlobí až sami sebe zaslouženě pošlou na věčnost boží. Věční pak za zpěvu „Hosana“ odloží klapky z očí a začnou konečně naplno žít. Roztomilá utopie, co říkáte, ale přes všechno zlehčování, u podobných nahrávek funguje spolehlivě. Proč tedy není recenze plná superlativ, ptáte se? Inu, hudební složka je až překvapivě často tak nějak natahovaná, melodické linky ošoupanější, nahrávka občas ztrácí napětí i tempo...

Když už tedy dech nevyrazí hudební složkou, má pan dirigent naštěstí vždycky ještě v záloze hvězdné hlasy účinkujících. A i tentokrát je z čeho vybírat - alespoň tedy podle jmen, s fungováním v rozehraném příběhu to už tak jednoznačné není. S chválou je třeba rozhodně začít u Hansiho Kürsche (BLIND GUARDIAN), který dostal velkou spoustu prostoru a dokázal ho bezezbytku využít. Konečně je zase slyšet v melodických linkách, které nerozbíjí milionem dalších hlasů a jeho studiový projev je natolik typický, že všechno bez problémů utáhne. Stejně tak výtečná je i Anneke Van Giersbergen (ex-THE GATHERING). Ta svůj podpis zanechala už na zásadní nahrávce „Into The Electric Castle“ a jestli je z jejího návratu něco zřejmé hned na první poslech, pak bezesporu fakt, že Arjen sice od té doby spolupracoval se spoustou zpěvaček, avšak žádná z nich současné frontwoman AGUA DE ANNIQUE pěvecky nesahá ani po kolena (nemastné hlásečky Floor Jansen či Simone Simons toho budiž důkazem). Stejně jako Anneke, i Jonas Renkse (KATATONIA) si svoje pěvecké linky vymýšlel sám a je to znát, ale ač z desky rozhodně také vyčnívá, upomene v harmoniích svoji domácí skupinu přece jen víc, než by bylo úplně košer. Podobně to má i Daniel Gildenlöw (PAIN OF SALVATION), jen potěší, nenadchne. Z těch nejočekávanějších jmen nutno ještě zmínit podivně nevýrazné využití Toma Englunda (EVERGREY), kterého téměř nepoznat a sice tradičně bezchybného Jorna Landeho (ex-kdeco), leč co je mu to platné, když účastí na kdejaké šmíře v posledních letech svůj hlas neskutečně devalvoval.

Pro Arjena je určitě těžké přijít s materiálem, kterým by mohl nějak zásadněji překvapit, ale to není největší problém „01011001“. Však také při specifičnosti a technické vypiplanosti nahrávek AYREON lze mnohé výpůjčky od sebe sama přejít pouhým mávnutím ruky. Zádrhel se ovšem ukrývá v mnohých „vycpávkovitějších“ místech. Lucassen skladatel prostě jednou převážil nad Lucassenem producentem, a tak před sebou máme sice koňskou dávku hudby (čili hodně muziky za málo peněz - v limitovaných verzích ještě navíc s typicky vyšperkovanými obaly a přiloženým DVD), jenže také spoustu hlušších a často zbytečně natahovaných pasáží. Samozřejmě, není problém si na ten namíchaný „litránek“ naředěného moku zvyknout, i tak je to stále ještě hodně nadprůměrné pití, avšak stačilo pošetřit vodou, více koncentrovat a mohl to být 3/4 litrový „megacloumák“. Inu, stane se. Tak snad příště se mnou Arjen zase sekne o zem.