Vlna amerických glam-metalových kapel osmdesátých let asi nikdy nebude patřit ke stěžejnímu programu těchto stránek, ale přeci jen ve chvíli, kdy vychází návratové dílo jednomu z čelních představitelů tohoto kdysi úspěšného hnutí, cítím potřebu nějakým způsobem zareagovat. Zvlášť když brooklynští WHITE LION patřili po muzikantské stránce a v této žánrové oblasti k tomu nejlepšímu. Kapela vedená dánským přistěhovalcem (proboha, kolik jich v té Americe ještě je?) Mikem Trampem by se dala bez větších pochybností zařadit do kategorie s visačkou „pro holky“, neb ve své době představovala 100% záruku sladkých rockových popěvků s vyšperkovanými refrény, které byly pro jejich tvorbu tolik typické. Ostatně stejně jako jejich okázalé balady. V tomto případě ale bylo vše zahráno velmi schopnými muzikanty. Vždyť kytarista Vito Bratta byl ve své době celkem pojem a rytmická dvojice James Lomenzo (dnes baskytara u MEGADETH, před pár dny hrál ve Zlíně pozn.aut.) a Charlie D´Angello rovněž nepatřila k žádným ořezávátkům. Zde je tedy doslov k nové desce „Return Of The Pride“ (2008) v podobě letmé rekapitulace jejich prvních čtyř nahrávek.

„Fight To Survive“ (1985)
Nadějný debut byl odpovědí východního pobřeží na dění ve slunečné Kalifornii. WHITE LION měli vždy podstatně blíže ke klasickému, usazenějšímu hardrocku v podání kolegů z DOKKEN, než k pouličnímu spratkovitému projevu grázlů z MOTLEY CRUE, kteří přeci jen mnohem více sázeli na image nekontrolovatelných excentriků, co na nějaké párty řádí těžce pod parou v objetí lehkých holek někde mezi konfetami a růžovými balónky. A proto jsou WHITE LION řazeni spíše do kategorie těch "hodných". To je sice z mého pohledu spíše minus, ale pakliže si potrpíte na zručně odehrané rockové vypalovačky („Broken Heart“, „All The Fallen Men“ a „All Burn In Hell“) plné výrazných refrénů a kytarových sól, potažmo pak na melodické balady („In The City“ a „The Road To Valhalla“) umocněné procítěným Trampovým vokálem, jste na správné adrese. Skladba „Broken Heart“ je každopádně hitové monstrum, jak se na metalový song let osmdesátých patří.
(7,5/10)

„Pride“ (1987)
Výraznější nástupce debutu a dodnes nejúspěšnější album od WHITE LION. Byl na něm použit shodný model s několika stěžejními skladbami („Hungry“, „Lonely Nights“ a „Wait“), jejichž refrény se pyšně tyčí nad zbytkem materiálu, a dvěma baladami („Lady Of The Valley“ a „When The Children Cry“), při kterých z Trampova hrdla doslova odkapává cukr. Ten si díky tehdejším klipům, ve kterých se předváděl s mohutnou blond trvalou navlečen v těsné plísňové džínovině, vysloužil pověst jednoho z nejvíce nenáviděných představitelů glam metalu. Samotnému albu se však dostalo uspokojivé pozornosti a jeho nostalgický feeling, který skvěle zachytil tehdejší náladu, zaujme i nyní. Výtečný výkon předvádí zejména Vito Bratta, jehož kytarové party jsou prostě lahůdkou své doby. Určitě jedno z třiceti nejlepších alb amerického glamu druhé poloviny let osmdesátých.
(8/10)

„Big Game“ (1989)
Po dvou výborných deskách přichází velké zklamání. Úspěchem „Pride“ (1987) namlsaná kapela předkládá velmi vlažnou kolekci prahnoucí po snadném dobytí dalších vavřínů pomocí povrchních a velmi průměrných skladeb, které se vyznačovaly nezvykle upozaděnou instrumentací. Nové skladby viditelně ubraly na metalové výbušnosti a celé album „Big Game“ (1989) rázem stojí a padá na zapamatovatelných a nenáročných popěvcích, jejichž trvanlivost rozhodně nebyla větší než trvanlivost účesů na hlavách samotných členů kapely. WHITE LION se zde vzdalují glam-metalové formě poloviny osmdesátých let podobně jako jejich nová image. Tentokrát je totiž v kurzu šarm mladých desperátů v kovbojských kloboucích, kteří na Harleyích bezcílně brázdí americký jih. Z celé desky stojí za zaznamenání jen skladby „Little Fighter“, „Cry For Freedom“ a „Don´t Say It´s Over“, i když některé Brattovy vyhrávky (např. v boogie „Radar Love“) jsou znovu více než vymazlené. Albu však definitivně chybí odpich starších děl.
(5/10)

„Mane Attraction“ (1991)
Neodvratný vývoj na počátku devadesátých let, jak ve zvukových technologiích, tak ve stylu komponování, měl za následek, že ze sebe skupina vypotila to nejlepší, co patrně byla za celou kariéru schopna. „Mane Attraction“ (1991) je asi nejpestřejším albem WHITE LION, které se navíc prezentuje podstatně modernějšími, hutnějšími postupy a zvukem. Lze jej stylově přiřadit k dílům, jaká v té době vydali např. OZZY OSBOURNE („No More Tears“) či VAN HALEN („F.U.C.K.“) a jedná se o jednoznačný, avšak komerčně nedoceněný vrchol kariéry WHITE LION. Hodinové album obsahuje mnoho podstatně komplexnějších a zvukově o poznání více vyšperkovaných hardrockových skladeb, mezi kterými byste jen stěží nalezli slabší položku. Kromě hřmících artefaktů rocku počátku devadesátých let, jako je hned úvodní „Lights And Thunder“, album obsahuje velké množství prvotřídních balad. Většina z nich patří zcela určitě k těm nejpovedenějším, které byly v tomto stylovém ranku napsány. „Mane Attraction“ (1991) však bohužel doplatilo na neustále sílicí vlnu grunge a stalo se prodejním propadákem, po kterém následoval rozpad WHITE LION.
(8,5/10)

Na začátku roku 1992 tedy Mike Tramp kapelu rozpouští, aby postavil stylově aktuálnější „neoholený“ projekt FREAK OF NATURE tykající si s vlivy grunge. Ten rozhodně neklesal pod laťku nastavenou posledním albem WHITE LION, ale jak brzy ukázal čas, úspěšný rovněž nebyl. Obě vydaná alba FREAK OF NATURE, a to jak eponymní debut „Freak Of Nature“ (1993), tak „Gathering Of The Freaks“ (1995), však určitě stojí za pozornost. Jedná se o hutný hardrock vstřebávající vlivy grunge, jehož melodičtější vyznění (než bylo v Seattlu obvyklé) drží nad vodou právě Mike Tramp svým výše položeným rockovým vokálem. Vito Bratta se podle všeho začal aktivně věnovat studiové práci a rytmika James Lomenzo, Charlie D´Angello hbitě přešla do řad nově vznikajících PRIDE AND GLORY, což byl projekt Zakka Wyldea. Baskytarista James Lomenzo byl poté členem sestavy BLACK LABEL SOCIETY a nyní dovádí v thrashových MEGADETH. Dnes jsou WHITE LION zpět, ale ze staré party už je přítomen jen Mike Tramp. Právě v těchto dnech vyšlo nové album, jehož recenzi si můžete přečíst na našich stránkách.