OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Předpovídání budoucnosti, džob starý stejně jako lidstvo samo, bylo odjakživa lákavou a vyhledávanou činností. Předpovídalo se leccos – úroda, lov, války, nemoci, katastrofy anebo třeba jen obyčejný úspěch, pokaždé samozřejmě s různým efektem a na různé úrovni obtížnosti. Věštec, který by se chtěl ve chvíli, kdy na veřejnost pronikly první zmínky o novém projektu JUDAS PRIEST, také uchýlit k podobnému malému výhledu do budoucna, by měl v tomhle směru nejspíš úlohu poněkud ulehčenou. Jméno slovutného středověkého učence Michela de Nostre-Dama zvaného Nostradamus totiž více než co jiného nasvědčovalo tomu, že Jidášův kněz hodí za hlavu všechny ještě poměrně čerstvé pochybnosti (ano, mluvím o tři roky starém a poněkud rozporuplném znovuzrození „Angel Of Retribution“) o tom jak v současnosti znít, a bude se především soustředit na zpracování celého toho stále ještě zajímavého konceptu, což by nakonec mohlo přinést nejedno ovoce. A světe div se, ono to tak skutečně dopadlo.
Tatíkové z JUDAS PRIEST totiž natočili album, které má dnešnímu poněkud ospalému heavymetalovému světu hodně co říct. Není o žádném převratném úniku z osidel vlastní hudební formulky (tak jako třeba legendární „Painkiller“), není ani o tom, že by se kapela snažila stůj co stůj oslnit svou až na kost ohoblovanou „heavy metalovostí“, je prostě jen o čistém převyprávění poutavého příběhu poutavými prostředky, za jaké je pochopitelně tradiční jidášské „výrazivo“ ze zlatých osmdesátých let minulého století nutno stále považovat. Žádná věda, chtělo by se říct, nicméně jedním dechem k tomu dodávám, že v takové míře a s takovou lehkostí jsem to tedy od kapely nečekal ani náhodou. Ale tím líp.
Na zteč obsáhlé pouti Nostradamovým životem (hodné dejme tomu i pojmů jako „rocková opera“) metaloví matadoři oproti některým předpokladům vyráží zcela sami a na posílenou si s sebou berou jen potřebnou porci syntezátorových a klávesových doprovodů, které si ovšem obstarávají rovněž sami. Nečekejte proto žádný orchestr, žádné smyčce a dechy, jen poctivý heavy metal s trochou té přikrášlující kosmetiky, jako kdyby snad i tímto způsobem mělo být dokázáno, že na trefu do černého těmhle pánům vystačí to, co sami umí, a nepotřebují k tomu (v striktně heavymetalových očích) žádné další falešné berličky. Samozřejmě, vždyť tohle jsou JUDAS PRIEST ve výsostné formě. Po navozujícím intru „Dawn Of Creation“ (mimochodem spolu se „Sands Of Time“ asi nejpovedenějším ze všech devíti na celém albu – čímž ovšem nechci snižovat kvalitu těch ostatních) rozbalí svůj královský riff „Prophecy“ a kapela si už v téhle chvíli právem prorokuje úspěch. Plynule navazují „Revelations“ (s nádherným sólíčkem) a „War“, v nichž na vás rovněž dopadne i dramatický efekt celého toho vyprávění, jenž má přesně tu příchuť, jakou byste čekali u čehokoliv, co má co společného s Nostradamem. Tedy pochmurnou, málem až depresivní, poznačenou malostí středověkého člověka v područí křesťanské církve a řádění morových ran. První vrchol alba v popsaném duchu pak následuje hned v „Pestilence And Plague“, jejíž efekt ještě více umocňuje italština užitá v refrénu. Slabší chvilky si autorská trojice Tipton/Halford/Downing vybírá v „Death“ a spolu s těmi několika málo pozdějšími (například v „Lost Love“ či neúnosně dlouhé „Alone“) tak určitě dává za pravdu všem těm, kteří budou stopáž celého dvojalba považovat za nadměrnou a zbytečně poskytující prostor podobným nastavovacím procedurám. Potenciál, který v sobě kapela za poslední tři roky nasbírala, je však i vůči takovým okamžikům téměř imunní, takže další opěrné body se dostavují hned vzápětí. „Conquest“ vytasí učebnicové jidášské tempo („Visions“ jde v tomhle směru ještě dále) a spolu s ním i krásnou melodii, již pokolikáté už vyšperkují i stále pevné výšky nestárnoucího (a stále koženého) Roba Halforda. „Persecution“ v rychlém tempu přihodí už vysloveně inkviziční nádech, lechtivě negativní emoce nevezmou konec ani v „Exiled“, takže jedna z mála příležitostí, kterak ulevit napjatému nervstvu, přichází v symbolické „New Beginnings“. Na závěr už nezbývá prostor pro kompromisy a v rychlém sledu za sebou tak přichází dvě nejen pomyslná vyvrcholení vyprávěného konceptu – majestátní „Nostradamus“ s pálivými vyhrávkami a vskutku povznášejícím refrénem a generální „Future Of Mankind“, sžíravá stejně tak jako její hlavní role ve finální gradaci celého učencova příběhu.
Ne, mnoho se toho nezměnilo (i když slavného šikmého loga je skutečně škoda), ba nezměnili se ani samotní JUDAS PRIEST, třebaže kupříkladu znatelně ubrali na kopákových otáčkách. Ale přece jen je cítit, že „Nostradamus“ je opravdu albem v jistém smyslu v diskografii kapely výjimečným. Těžko vykládat, co přesně se stalo, tak jako bylo vždy těžko vykládat i Nostradamovy slavné verše, nicméně možná tu šlo především o to, aby JUDAS PRIEST po minulém albu minimálně důstojně přežili. A v takovém případě, v takovém případě birminghamští pamětníci překročili plán nejméně o padesát procent, na mou věru.
Soustředit se na holou podstatu věci, totiž převyprávění příběhu osvědčenými vlastními prostředky, tak tenhle nápad měl pro JUDAS PRIEST skutečně cenu zlata.
8,5 / 10
Rob Halford
- zpěv
Glenn Tipton
- kytary
K. K. Downing
- kytary
Ian Hill
- baskytara
Scott Travis
- bicí
1. Dawn Of Creation
2. Prophecy
3. Awakening
4. Revelations
5. The Four Horsemen
6. War
7. Sands Of Time
8. Pestilence And Plague
9. Death
10. Peace
11. Conquest
12. Lost Love
13. Persecution
14. Solitude
15. Exiled
16. Alone
17. Shadows In The Flame
18. Visions
19. Hope
20. New Beginnings
21. Calm Before The Storm
22. Nostradamus
23. Future Of Mankind
Invincible Shield (2024)
Firepower (2018)
Redeemer Of Souls (2014)
A Touch Of Evil: Live (Live) (2009)
Nostradamus (2008)
Angel Of Retribution (2005)
Live In London (Live) (2003)
Demolition (2001)
Meltdown (Live) (1998)
Jugulator (1997)
Metal Works ´73 – ´93 (Best Of) (1993)
Painkiller (1990)
Ram It Down (1988)
Priest ... Live! (Live) (1987)
Turbo (1986)
Defenders Of The Faith (1984)
Screaming For Vengeance (1982)
Point Of Entry (1981)
British Steel (1980)
Unleashed in the East (Live) (1979)
Killing Machine (1979)
Stained Class (1978)
Sin After Sin (1977)
Sad Wings Of Destiny (1976)
Rocka Rolla (1974)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Sony BMG
Stopáž: 102:46
Produkce: Glenn Tipton & K. K. Downing
Studio: The Old Smithy Studio, UK
Pokud budu hodnotit tohle album jako každé jiné, musím přiznat, že se megalomanský projekt "Nostradamus" Jidášům vydařil tak napůl. A proto taky dávám poloviční hodnocení. Album je utahaný, neproggresivní a dlouhý jak tejden s pracovní sobotou i nedělí. Na druhou stranu je to album vyvážené, promyšlené a je na něm vidět kus muzikantské práce, byť podle modelu jaký se používal před dvaceti lety. Pokud máte rádi klasický heavy metal, chybu neuděláte. Pokud je vám klasický heavy metalu šumák a album náhodně zaslechnete, nejspíš vás neurazí. Pokud klasický metal nesnášíte, zcela jistě tyto řádky nečtete, protože byste nebyli normální. JUDAS PRIEST jsou totiž věrozvěsti klasikého metalu a vydání sebeumělečtěji se tvářejícího díla na tom zhola nic nezmění. Poznámka : mám rád Roba Halforda a jeho sólové desky. Znám jeho tvorbu, ale v titulní skladbě Rob překvapil a ukázal další netušené možnosti svého hlasu. Bravo kožeňáku!
Pokud budu hodnotit tohle album jako každé jiné, musím přiznat, že se megalomanský projekt "Nostradamus" Jidášům vydařil tak napůl. Kladem nahrávky je určitá jinakost od jejich starších alb, záporem pak neúnosná délka nového materiálu, která nutně pojímá i vatová místa. Album však shledávám v diskografii smysluplnějším než předchozí bezpečný odvar "Angel Of Retribution", jehož síla (u mne) vyčpěla už po pár měsících až někam k hodnocení (5/10). "Nostradamus" uvítají zejména příznivci klávesami načichlého bombast rocku a bohatě nazdobených aranžmá, protože dílo je po této stránce opravdu vychytané. Naopak, typických heavy/speed metalových úprků se zde dočkáme jen velmi sporadicky. Celkově se tedy skladby nesou ve středních tempech a jejich rozmáchlejší stavba odpovídá charakteru konceptu a tématu, který přežil staletí. Z mého pohledu jde tedy určitě o zajímavé album, které stejně jako třeba album "Turbo" (86), přináší netradiční podobu tvorby JUDAS PRIEST. Dvojskladbová fáze "Sands Of Time/ Pestilece And Plague" sice nakonec zůstala jediným vysloveně geniálním momentem, který u mne vyvolal husí kůži i když zde jsou i jiné povedené záležitosti ("Persecution", "Exiled", "Nostradamus"). Nevadí. Rob je i letos ve velmi dobré hlasové pohodě a kytarové duo Tipton/ Downing se konečně chce znovu předvést.
Co je však na "Nostradamus" nejvíce obdivuhodné je motivace šedesátiletých metalových pardálů pustit se vůbec do tak velkého projektu a dotáhnout jej do jakž takž zdárného konce. A to tvrdím navzdory skutečnosti, že si valnou většinu alb mezi "Sad Wings Of Destiny" (76) a "Painkiller" (90) budu i nadále pouštět raději než tuto novinku. Tomu říkám smysluplný důchod.
Album mam doma uz dlho- a kupil som si limitovku-nevahal som. Na rovinu na Nostradama musim mat fakt naladu-a tu nemam tak casto. Neviem vsak preco?! Vela krat sa mi stalo ze som si to pustil a po polhodinke vypol....skratka pre mna je to album na ktory musim mat chut. A p.s disk 2 sa mi paci viac. Inac limitovana edicia vyzera pekne ale ze tam vobec niesu obrazky ma trosku rozcarovalo. Za tie prachy som cakal viac.....
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.