Jistě znáte projekt G3. Nebo ne? Věřím, že většina z vás ano a těm, kteří váhají s jeho zařazením připomenu, že jde o VIP uskupení hi-tech kytaristů. V podstatě jde o skupinu, která jako skvostná zahrada plná nejušlechtilejších květů vyrostla kolem Steva Vaie a hlavně pak kytarového čarostřelce Joe Satrianiho. Tito dva titáni elektrické kytary pak mezi sebe na okamžik vpustí pečlivě vybraného třetího mistra, který má tu čest nacházet se jednu sezónu na tomto již legendárním piedestalu kytarového umění. Když se však zeptám, co je to SMV, troufám si tvrdit, že většina z vás tak rychle nezareaguje. SMV je v podstatě to samé, jen ti tři pánové nehrají na kytary. Jejich nástroje mají zpravidla méně strun, hlubší zvuk a tvrdí muziku. SMV je složenina z křestních jmen hlavních protagonistů tohoto bandu, který by se klidně mohl jmenovat třeba B3 – neboť jména těchto baskytaristů patří opravdu k tomu absolutně nejlepšímu, co lze na světových prknech potkat. Žijící legendy, baskytarové pojmy, královské černé trio…  Jaká, že ta jména jsou? Stanley Clarke, Marcus Miller a Victor Wooten. Je snad něco víc? To opravdu berte jen jako řečnickou otázku. Samozřejmě, že není!

Celé album je poplatné žánru, kterému se trio frontmanů (dáli se tomu tak v tomto případě říkat) věnuje nejvíce, tedy jazzu a jeho klonům. Oproti kytarovým sólistům z G3 je celá koncepce skladeb na albu „Tunder“ mnohem sevřenější, přístupnější a méně instrumentálně vychloubačná. Tím však rozhodně neříkám, že ve skladbách nenaleznete pikantní technické finesy a řemeslně mistrovsky odvedené pasáže, které jsou hodny jmen svých tvůrců. Jednotlivé baskytary však hrají pro celek a nestrhávají na sebe pozornost více, než by bylo nutné a spíše pokud některý nástroj hraje techničtěji složitější linku je často umístěn lehce na pozadí za hlavní nosné motivy.

Celé album není jedním dlouhým sólem. Jde o dynamické dílo s vrcholky, pády, jasně třpytícími se pasážemi i mnohem komornějšími vyklidněnými bublajícími plochami. Jak jste se možná dovtípili, jednotlivé kusy neobsahují, až na drobné přizdobující momentíky, žádné vokály. Většinu stěžejních linek tvoří doplňující se baskytary a jen málokdy předávají opratě jinému nástroji. Pokud už se tak ale stane, rozhodně to stojí za to. Nádherným příkladem je klavírní mezihra ve skladbě „Mongoose Walk“, kterou má na svědomí pianový mistr Chick Corea. Doplňující úlohu pak velmi často zvládají klávesy, synthy a hlavně pak jazzová žesťová sekce. Autoři se ale nebrání ani poměrně neotřelým praktikám, které patřící do zcela jiných žánrů – například beatboxu. Naprosto magická nálada na vás pak dýchne, pokud znáte poměrně osobitý autorský rukopis každého ze tří basových králů. Jako byste naslouchali rozhovoru tří hlasově silně vyhraněných mužů. Rozvážnému, moudrému tónu Stenlyho Clarka, který byl dříve vzorem pro oba mladší kolegy, melodickému a elegantnímu hlasu Marcusova žlutého Fender jazz bassu a pak místy ztřeštěnému ekvilibristovi jménem Victor. V mnoha skladbách pak identifikujete kdo co hraje jen z prvních tónů. Člověk si pak opravdu připadá jako by naslouchal vyprávěnce, kterou si předávají tři různí vypravěči. Z celého alba čiší neidentifikovatelná lehkost, pohoda převalující se líně až nakažlivě po většině skladbách a instrumentální vyzrálost a krása.