Vídeň žije Van Goghem. Reprezentativní průřez tvorbou francouzského mistra sytých barev a expresivních krajin láká do výstavní síně Albertina neskutečné davy turistů a bohužel nelze než olitovat, s jakou mírou chaotičnosti a diletantismu rakouský pořadatel k celé akci přistoupil. Nepochopitelná nemožnost zajistit si vstup na konkrétní hodinu, zmatek ve frontě, bezdůvodné čekání u různých dveří, trma vrma před obrazy a jako třešnička na dortu naprostá absence solidní ostrahy uvnitř výstavy. Situace, kdy si každý zájemce navzdory zákazu focení pořizuje snímky se zapnutým bleskem, to bych skutečně na výstavě tohoto významu nečekal. Ale nešť. Odmyslíme-li si tragickou organizační stránku věci, nelze než výstavu obrazů a kreseb Vincenta Van Gogha doporučit ke shlédnutí. Nabízí i laickému zájemci elektrizující zážitek z malířského vývoje blázna a vyvržence umění konce 19. století – od zemitých kreseb z počátků, přes silné vlivy pařížských impresionistů až po neuvěřitelný tvůrčí vzmach v léčebně pro mentálně choré v Saint Rémy. Obrazy zprostředkovávají malíře s výrazným viděním světa, kterému ve vrcholné fází dominuje neskutečná dynamika barvy a expresivní tvary věcí. Zároveň ale odkrývají i venkovský půvab Van Goghových počátků, hledání výrazu v romantizující krajině a výjevech z rurálního života. Je nepochopitelné, že výstava takového významu je bez anglických popisků, proto pokud nevládnete alespoň trochu solidní němčinou, nelze se obejít bez audio průvodce. Ač jsou mé dojmy notně poznamenány „omáčkou“ kolem, je vídeňský Van Gogh doporučeníhodnou výstavou.