OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na obzoru ani mrak, ani loď a po největším z metalových pirátů, bukanýrů a kapitánů v jedné osobě Rolfu Kasparkovi ani vidu, ani slechu. Taková situace, obzvláště když už se natahuje na bezmála čtyři(!) roky totálního bezvětří nejen na Tortuze, si ovšem žádá řešení, a to pokud možno zásadní. Žádné narychlo spíchnuté záplatování hlavní plachty, žádnou neduživou posádku a už vůbec ne jen plané plácání do slané mořské vody. Muže činu, můžu-li poprosit, všeho schopné a ke všemu připravené.
Že váš škuner a vaše posádka jsou přesně to, co hledám, kapitáne Bowesi? Nu, to bych se na to podíval, obzvláště když jste z toho Skotska. A heleďme se, to vypadá nadějně. Ten úvod, „Over The Seas“, to zní přímo slibně. Majestátní, takřka oceánské motivy, roztomilá garmoška na oživenou, starý pirát s hákem místo ruky a mapa k pokladu. Že vy jste čenichali u RUNNING WILD, co kapitáne Bowesi? No, ale kdo by nečenichal, když se chce plavit za úspěchem a bohatstvím. I tak ale výborné, skutečně výborné. Co tam máte dál? Ha, pomsta kapitána Morgana! To je vidět, že máte pro strach uděláno. Ty klávesy, to je ale znamenitý nápad. Začínáte se mi opravdu líbit, kapitáne Bowesi, práce s kovem, obzvláště tím těžkým, vám podle všeho skutečně jde. Ale chlubte se, chlubte, ještě zdaleka nemáte vyhráno. „The Huntmaster“. Jejej, to se kapitán Kasparek musí otáčet na pryčně nebo kde mu je konec. Ale dobré, dobré. „Nancy The Tavern Wench“, jojo bez hospody by to asi dost dobře nešlo. Mimochodem hospodu U černé ruky znáte? Kdo by neznal, že. Tam jde ale o trochu něco jiného, než o ten váš chlast a děvky. Ale budiž, neznám piráta, který by si svůj úděl bez těchtoe věcí dovedl představit. „Death Before The Mast“, slušná pecka, pořádně agresivní, to je dobře, že dovedete ty zuby vycenit ještě víc. „Terror On The High Seas“, zase pořádný nášup, ale to tak musí být, to je zkrátka málo platné. I když tady se ten refrén moc nepovedl. Ještěže to tam drží ty vaše výborné klávesy. „Set Sail And Conquer“. Chachá, když má někdo toho piráta pod kůží, asi těžko něco udělá vysloveně špatně, že? Znovu výborná věc, nosná kytara, barevné klávesy a krásně dramatické zpomalení, nemůžu si pomoct, ale to už skoro vypadá hodně dobře. A co je, u všech škunerů, tohle? „Of Treasure“, zakotvení na opuštěném ostrově, večerní ohníček, bubínky, píšťala a písnička s vyprávěním o pokladu? Úplně mi běhá mráz po zádech. A finále? „Wenches & Mead“, pche, jako bych o tom před chvílí nemluvil. Sotva dorazíte do přístavu, už zase ležíte v hospodě s těmi lehkými ženštinami. Ta harmonika mě ale odrovná, přísahám Bohu.
Tak se mi zdá, že bychom si nejspíš mohli plácnout. Beru to všechno i s tou vaší neoficiální skotskou hymnou „Flower Of Scotland“. Zatím na dobu určitou, pochopitelně, co kdyby se kapitán Kasparek vrátil, ale jednou, kdo ví. A jakže se to vlastně jmenuje ten váš škuner? ALESTORM? Dobrá kapitáne Bowesi, zkoušky jste složili, ale nemyslete si, že tím pádem máte definitivně vyhráno. Příště si vás proklepnu ještě podrobněji, nebojte.
U všech mořských tresek, to je tedy dílo!
9 / 10
Christopher Bowes
- zpěv, klávesy
Gavin Harper
- kytary
Dani Evans
- baskytara
Migo Wagner j.h.
- bicí
1. Over The Seas
2. Captain Morgan´s Revenge
3. The Huntmaster
4. Nancy The Tavern Wench
5. Death Before The Mast
6. Terror On The High Seas
7. Set Sail And Conquer
8. Of Treasure
9. Wenches & Mead
10. Flower Of Scotland
Curse Of The Crystal Coconut (2020)
No Grave But The Sea (2017)
Sunset On The Golden Age (2014)
Back Through Time (2011)
Black Sails At Midnight (2009)
Captain Morgan´s Revenge (2008)
A máme tu debutové album skotských pirátů Alestorm, kteří textově vycházejí z bukanýrských dobrodružství (mám rád pirátskou tématiku a mám rád Running Wild) a hudebně a hlasově mi připomínají Skyclad. Tu a tam se jedná o zajímavé album, u kterého mám také ale několik výhrad - např. příšerně znějící klávesy či až moc krčmářskou atmosféru. V některých případech se poměrně zpěvné refrény změní jen v bohapusté vyřvávání. Čas od času se objeví pěkné sólo anebo také tahací harmonika. Zajímavé, leč nikoli světoborné album. Takže u mě 5,5 - 6 bodů - je to debut, proto lepší hodnocení - za 6 bodů.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.