OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na obzoru ani mrak, ani loď a po největším z metalových pirátů, bukanýrů a kapitánů v jedné osobě Rolfu Kasparkovi ani vidu, ani slechu. Taková situace, obzvláště když už se natahuje na bezmála čtyři(!) roky totálního bezvětří nejen na Tortuze, si ovšem žádá řešení, a to pokud možno zásadní. Žádné narychlo spíchnuté záplatování hlavní plachty, žádnou neduživou posádku a už vůbec ne jen plané plácání do slané mořské vody. Muže činu, můžu-li poprosit, všeho schopné a ke všemu připravené.
Že váš škuner a vaše posádka jsou přesně to, co hledám, kapitáne Bowesi? Nu, to bych se na to podíval, obzvláště když jste z toho Skotska. A heleďme se, to vypadá nadějně. Ten úvod, „Over The Seas“, to zní přímo slibně. Majestátní, takřka oceánské motivy, roztomilá garmoška na oživenou, starý pirát s hákem místo ruky a mapa k pokladu. Že vy jste čenichali u RUNNING WILD, co kapitáne Bowesi? No, ale kdo by nečenichal, když se chce plavit za úspěchem a bohatstvím. I tak ale výborné, skutečně výborné. Co tam máte dál? Ha, pomsta kapitána Morgana! To je vidět, že máte pro strach uděláno. Ty klávesy, to je ale znamenitý nápad. Začínáte se mi opravdu líbit, kapitáne Bowesi, práce s kovem, obzvláště tím těžkým, vám podle všeho skutečně jde. Ale chlubte se, chlubte, ještě zdaleka nemáte vyhráno. „The Huntmaster“. Jejej, to se kapitán Kasparek musí otáčet na pryčně nebo kde mu je konec. Ale dobré, dobré. „Nancy The Tavern Wench“, jojo bez hospody by to asi dost dobře nešlo. Mimochodem hospodu U černé ruky znáte? Kdo by neznal, že. Tam jde ale o trochu něco jiného, než o ten váš chlast a děvky. Ale budiž, neznám piráta, který by si svůj úděl bez těchtoe věcí dovedl představit. „Death Before The Mast“, slušná pecka, pořádně agresivní, to je dobře, že dovedete ty zuby vycenit ještě víc. „Terror On The High Seas“, zase pořádný nášup, ale to tak musí být, to je zkrátka málo platné. I když tady se ten refrén moc nepovedl. Ještěže to tam drží ty vaše výborné klávesy. „Set Sail And Conquer“. Chachá, když má někdo toho piráta pod kůží, asi těžko něco udělá vysloveně špatně, že? Znovu výborná věc, nosná kytara, barevné klávesy a krásně dramatické zpomalení, nemůžu si pomoct, ale to už skoro vypadá hodně dobře. A co je, u všech škunerů, tohle? „Of Treasure“, zakotvení na opuštěném ostrově, večerní ohníček, bubínky, píšťala a písnička s vyprávěním o pokladu? Úplně mi běhá mráz po zádech. A finále? „Wenches & Mead“, pche, jako bych o tom před chvílí nemluvil. Sotva dorazíte do přístavu, už zase ležíte v hospodě s těmi lehkými ženštinami. Ta harmonika mě ale odrovná, přísahám Bohu.
Tak se mi zdá, že bychom si nejspíš mohli plácnout. Beru to všechno i s tou vaší neoficiální skotskou hymnou „Flower Of Scotland“. Zatím na dobu určitou, pochopitelně, co kdyby se kapitán Kasparek vrátil, ale jednou, kdo ví. A jakže se to vlastně jmenuje ten váš škuner? ALESTORM? Dobrá kapitáne Bowesi, zkoušky jste složili, ale nemyslete si, že tím pádem máte definitivně vyhráno. Příště si vás proklepnu ještě podrobněji, nebojte.
U všech mořských tresek, to je tedy dílo!
9 / 10
Christopher Bowes
- zpěv, klávesy
Gavin Harper
- kytary
Dani Evans
- baskytara
Migo Wagner j.h.
- bicí
1. Over The Seas
2. Captain Morgan´s Revenge
3. The Huntmaster
4. Nancy The Tavern Wench
5. Death Before The Mast
6. Terror On The High Seas
7. Set Sail And Conquer
8. Of Treasure
9. Wenches & Mead
10. Flower Of Scotland
Curse Of The Crystal Coconut (2020)
No Grave But The Sea (2017)
Sunset On The Golden Age (2014)
Back Through Time (2011)
Black Sails At Midnight (2009)
Captain Morgan´s Revenge (2008)
Na první poslech mě to moc nenadchlo, ale postupem času jsem se naladil na tu správnou vlnu. Nad průměr ostatních skladeb bych vyzvedl titulní "Captain Morgan's Revenge", rozjížděčku "Over The Seas" a rychlovku "Death Before The Mast".
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.