Spolu s MY DYING BRIDE pro mě byli ISOLE nejočekávanější doomovou novinkou začátku roku 2009. Není divu, ohlédněme se pár let zpátky – album „Throne Of Void“ dostalo čtveřici Švédů do širokého povědomí. Následující „Bliss Of Solitude“ mu více než obstojně sekundovalo. ISOLE se s ním zařadili mezi nejlepší doomové desky roku 2008 a potvrdili tak, že skutečně patří mezi špičku svého žánru. Ani jsme se nenadáli a do rukou se nám po roce(!) dostává jejich nový počin „Silent Ruins“.

Časová prodleva mezi dvěma posledními alby je doslova šibeniční. Není proto divu, že se neodbytně nabízí otázka, je-li jediný rok dostatečná doba na to, aby ISOLE byli schopni vytvořit desku, která by se alespoň beze studu zařadila k těm předchozím. A i kdyby ano, dokázali by se za takovou krátkou dobu hudebně i myšlenkově posunout natolik, aby „Silent Ruins“ obsahovala i nové nápady a nebyla jen obstojným kopírováním předchozích úspěchů?

Album je celkově rychlejší, než předchozí deska. Obecně se vše posunulo do drsnější roviny, více se využívá agresivního zpěvu/řevu, ale ani o jemnější polohy, pro ISOLE ostatně již typické, nebudeme ochuzeni. Přesvědčí nás o tom hned první „From The Dark“ – jedenáctiminutová skladba, která plynule ukazuje velkou část poloh alba – přes melancholické pomalé části, samotné kytarové vyhrávky, až po agresivní úseky s growlingem, často kombinované a podkládané zpěvem Daniela Bryntse. O následující „Forlorn“ by se bezpochyby dalo říct, že patřím k tomu nejlepšímu, co na desce najdeme. Skvělá doomová skladba, pojmenovaná podle původního názvu skupiny, pod kterým působila do roku 2004. Ve vysokém standardu pokračujeme – „Nightfall“ vás svou nezaměnitelnou náladou do sebe vtáhne, pohltí. Balancování na vkusné hraně melancholie, skepse a stísněných pocitů. Pravděpodobně spolu s „Peccatum“ má nejoblíbenější skladba na novince. „Peccatum“ ukazuje, že ani na ryze pomalé skladby s táhlým vokálem, jak jsme tomu byli zvyklí na „Bliss Of Solitude“, ISOLE nezanevřeli. Vyvolá zapomenuté vzpomínky, které se vám před očima budou přehrávat jako černobílý film a vy zatím spočinete v jakési podivné apatii. Naopak mě příliš nezaujala například poslední „Dark Clouds“. Nelíbí se mi využití elektrické kytary v první části skladby. Ve srovnání s výše jmenovanými vše vyznívá tak nějak hluše, bez napádu.

Přímé srovnávání a sestavování pomyslného žebříčku není obecně nic příjemného. Obavy z odbyté práce, propadu, či kroku vedle se naštěstí nenaplnily. ISOLE dokázali vytvořit album, které je, jak jsem již zmiňovala, obecně rychlejší, drsnější. To ale neznamená, že by „Silent Ruins“ postrádalo posmutnělou náladu nebo plno drobných odkazů, kterých si všimnete až po několika posleších. Ničeho světoborného, překvapivého a „nového“ se, pravda, nedočkáme, přesto nahrávka nepůsobí nudně. Tak, jako existují knížky, které jsou jako stvořené pro „čtení potichu, v sobě“, protože si je jinak neužijete, je rovnež lepší, si i tuto desku vychutnat „v sobě“, bez žádných vedlejších činností. Nechat se jí vtáhnout. V tom případě máte totiž postaráno o dobře strávenou hodinu.