OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tuhle brněnskou rock´n´rollovou partu mám v zorném poli již tři roky, tedy od jejího posledního snímku „Pocket Album“, který byl nahrávkou plnou příslibů do budoucna. Letos ANNIE´S TRIP vlastním nákladem konečně zrealizovali své regulérní debutové album „Parisian Jazz“, mající ještě o kousek vyšší ambice, než jejich poslední nahrávka. Oproti ní došlo na debutu k několika stylovým posunům, zvýšení pestrosti materiálu a celkově bych řekl i k větší složitosti jednotlivých skladeb. Přestože skupina našla zalíbení v rozdováděných funky vlivech, kterými tentokrát důkladně opepřila své nové písně, zůstává nadále klasicky rockovou záležitostí. Inspirace u Bettencourtových EXTREME, kalifornských JANE´S ADDICTION, možná i LIVING COLOUR, popřípadě RED HOT CHILI PEPPERS (z doby, kdy u nich v polovině devadesátých let vyváděl Dave Navarro) se tedy sama nabízí jako logická možnost k přirovnání.
Ústředním nástrojem brněnských je jednoznačně Aivnova kytara, která znovu předvádí opravdu povedené kousky – perfektní blesková sóla, přesnou rytmizaci a celkově v našich končinách obdivuhodný groove. Jinými slovy, jeho party mají všechno, co potřebuje takto stylově zaměřená skupina, a berou jak z bluesového ranku („You Ain´t“), tak sebou šlehají ve funky stylu („Striptease Dog“). Hlas zpěváka MoJoea doznal nemalého zlepšení, což je poznat hlavně když se dotyčný pouští do daleko odvážnějších teritorií než minule, napíná svůj projev do excentricky rozjívenějších oblastí a je tak ve svých teatrálních výškách opravdu zábavný. Zaujaly mě zde jak nekompromisní rockové vypalovačky („The Dildo And The Weed“ nebo „Rodeo Base“, vystavěné po vzoru starých GUNS N´ ROSES), tak výtečná hymna „Fuck Your Love“ (zřejmě vrchol nahrávky), oplývající neotřelou rozevlátou melodikou, nebo již výše zmíněná groovy potřeštěnost „Striptease Dog“, jež celé album výtečně rozpumpuje. O různorodosti materiálu a mnohostrannosti skupiny svědčí kromě výše zmíněných songů také „Hangin´ About“, což je půlnoční barové blues jak od starých pardálů z GREAT WHITE. „Parisian Jazz“ je tak dle očekávání pulzující rockovou jízdou, opepřenou mnoha vlivy od funky po blues, a opatřenou výbornými nápady, skvělým výkonem kytaristy a zajímavě excentrickým projevem frontmana.
Pulzující rock´n´rollová jízda, napraná rozličnými vlivy od funky po blues, excentrickým hlasem, vynikající kytarou a rozjívenou náladou.
8 / 10
1. Striptease Dog
2. Rodeo Babe
3. Fuck Your Love
4. Papa Hell
5. Hangin´ About
6. Parisian Jazz
7. The Dildo And The Weed
8. Shail Races With Jimmy A
9. You Ain´t
10. Little Thing
Parisian Jazz (2008)
Pocket Album (demo) (2006)
The White One (demo) (2004)
The Orange One (demo) (2003)
Whatever (demo) (2001)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Pocket Rodeo Ltd.
Stopáž: 40:05
Produkce: Aivn a Annie´s Trip
Studio: Shaark studio
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.