OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Albumu „The Great Cold Distance“ som bol pred 3 a pol rokom pripravený napariť plný kotol. Nakoniec mi v tom zabránila vlastná blbosť, strašidelná aura kapely, o ktorej si takmer všetci myslia, že to najlepšie predviedla na oveľa starších albumoch. Aby som teda veci uviedol na pravú mieru – „The Great Cold Distance“ je jasný desiatkový album. Ak by som ju nedal albumu, ktorý ako jeden z mála dokážem počúvať opakovane, často a s rovnakou chuťou, bol by som pokrytec ako váza.
Píše sa však rok 2009 a KATATONIA priniesla pokračovateľa, v tomto prípade doslovného. Názov „Night Is The New Day“ by sa dal s trochou nadsázky pokojne predĺžiť na „Night Is The New Day Is The New Great Cold Distance“. Vecí, ktoré zostali takmer totožné, je neúrekom. Okrem všetkého, čo robí KATATONIU rozpoznateľnou kapelou je to takmer neodlíšiteľný zvuk, aranžérske návyky a hoci som ich nijako hlbšie neštudoval, ešte aj tá Renkseho trauma zo slečny, ktorá mu dala kedysi kopačky sa sem tam ozve v už takmer úsmevnom x-tom textovom pokračovaní. Veci, ktoré robia nový album odlišný, keď už nie od KATATONIE ako takej, aspoň od predchádzajúceho opusu určite, sú opethovská, jemne progresívna melanchólia a viac syntetických a elektronických zvukov. Ak by bolo treba všetko odlišné a nové zhrnúť do jedinej vety, KATATONIA sa v roku 2009 trochu zľakla bohapustých hitoviek a väčšinu náznakov chytľavosti ukrýva do komplikovanejších aranží. Skutočne, pasáž, ktorú by v roku 2006 zhužvali do gule a šmarili po poslucháčovi, tentoraz starostlivo a technicky skladá a prekladá. Papier inak zostáva rovnaký.
Na jednej strane je to fajn, počúvať druhý krát ten istý album by nebavilo nikoho. Na druhej strane zamrzí, že sa kapele nedarí zopakovať zásah, akým bola jedna z najlepších metalových skladieb vôbec, „Soil’s Song“. Nádherným refrénom sa o to síce snaží „Onward Into Battle“, no až tak úplne ono to samozrejme nie je. Vrchol experimentovania a nových inšpirácií kapely sa udeje v „The Promise Of Deceit“, podľa niekoľkých kritérií asi najlepšej skladbe albumu.
Som si istý, že sa od mojich kolegov určite dozviete množstvo dôvodov, prečo je „Night Is The New Day“ zlý album. Odo mňa preto len pár dôvodov, prečo „Night Is The New Day“ nie je skvelý album. V prvom rade, hoci opakovanými posluchmi trochu narastie, stále je na ňom zopár skladieb, ktoré okrem toho, že sú do počtu, príliš nedávajú zmysel. Ďalším dôvodom je oná nešťastná zvuková podobnosť s tým, čo tu už bolo. Vyčítať kapele, že po objavení tak nádherného zvuku by sa naňho hneď aj vykašľala by bolo hlúpe, asi však uznáte, že to na veci nič nemení. V ostatných ohľadoch však „Night Is The New Day“ rozhodne stojí za zadováženie. Nie je v žiadnom prípade zlyhaním ani sklamaním. Je to veľmi dobrý album. A pokiaľ bude kapela váhať, kam sa pohnúť ďalej, aby podobný model nepoužila znovu, čo takto smer načrtnutý v záverečnej „Departer“?
Konzervatívny, takmer identický zvuk, aký sme počuli už na "The Great Cold Distance". Oveľa menej výbušnosti a hitovosti, stále však kvalita, akú len tak niekto nemá.
8 / 10
Jonas P. Renkse
- spev
Anders Nyström
- gitary
Fredrik Norrman
- gitary
Mattias Norrman
- basa
Daniel Liljekvist
- bicie
1. Forsaker
2. The Longest Year
3. Idle Blood
4. Onward Into Battle
5. Liberation
6. The Promise Of Deceit
7. Nephilim
8. New Light
9. Inheritance
10. Day & Then The Shade
11. Departer
Sky Void of Stars (2023)
City Burials (2020)
The Fall Of Hearts (2016)
Dethroned & Uncrowned (2013)
Dead End Kings (2012)
Night Is The New Day (2009)
The Great Cold Distance (2006)
The Black Sessions (best of + DVD) (2005)
Brave Yester Days (kompilace) (2004)
Viva Emptiness (2003)
Tonight's Music (EP) (2001)
Last Fair Deal Gone Down (2001)
Teargas (EP) (2001)
Tonight's Decision (1999)
Discouraged Ones (1998)
Saw you Drown (EP) (1998)
Sounds of Decay (EP) (1997)
Scarlet Heavens (split 10'' EP) (1996)
Brave Murder Day (1996)
For Funerals to Come (EP) (1994)
Dance of December Souls (1993)
Jhva Elohim Meth... The Revival (EP) (1992)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Peaceville
Stopáž: 48:33
Produkce: Nyström, Renkse
Studio: Ghost Ward, Mega
Ano, jak již bylo zmíněno, zásadním problémem této nahrávky je skutečnost, že kapela víceméně recykluje staré nápady, obměňuje je, pozměňuje aranže, a tak dále, a tak dále... Přes zmíněné nedostatky však album (čí spíše jeho první polovina) dokáže alespoň na chvíli pobavit, takže ve výsledku to až tak tragické není. Pokud se však kapela vydá tímto směrem i příště, bude to už její smrt.
Pokud by KATATONIA změnila svůj osobitý hudební feeling, bude se nadávat na to, že podléhá trendům, popřípadě, že někoho kopíruje. Vzhledem k tomu, že si tato kapela postupem času vytvořila jednoznačný a jedinečný rukopis, kterého se drží, žehráme na to, že se opakuje. Ano zvuk je velmi podobný a aranžérksy jde o typickou práci švédských náladotvůrců, kterou známe z posledních dvou alb. Jen je o něco mírnější a klidnější – stále však dostatečně kvalitní a svojská. Bohužel má tato deska i neduhy svého předchůdce. Tím je určitá splývavost, materiálu. Ten je výtečně vymezený vůči tvorbě kohokoliv jiného, ale uvnitř sebe sama má téměř homogenní složení, díky němuž je stále složitější najít v jednotlivých skladbách rozdílnost.
To, co bylo patrné už na „The Great Cold Distance“, je na novince ještě zřetelnější. KATATONIA se prostě opakují. Na tom by samozřejmě ještě nebylo nic špatného, ale problém je ten, že to celé nyní působí poměrně nezáživným a bezbarvým dojmem. Na albu se sice najdou zdařilé emotivní písně jakou je například „Onward Into Battle“, ale bohužel jedná se jen o o stupínek horší variaci dob minulých. KATATONIA kombinují, košatí aranže, snaží se hrát „dospělější“ muziku, ale to podstatné se z jejich hudby postupně vytrácí. Pro mě jednoznačně nejrozpačitější deska této švédské legendy.
Toto je KATATONIA, ktorú by som mohol mať znovu rád - hovoril som si pri počúvaní prekrásnej skladby "The Longest Year". Keby sa aj zvyšok albumu držal na podobnej úrovni, s radosťou by som na hrudi objal stratených synov. Žiaľ, nie je. Niečo také totiž už bolo - na neprekonateľnom vrchole kariéry s názvom "The Last Fair Deal Gone Down" - a zrejme sa už nikdy nebude opakovať. Pre to najlepšie z tvorby tejto kapely vám ešte stále stačí výberovka "Black Sessions" aj s jej vkusným koncertným DVD. Mimochodom, už viem, prečo je z dosky "Night Is The New Day" taký odvarený Micke z OPETH. "Idle Blood" je totiž "Harvest" roku 2009.
Ta otázka je jednoduchá: "Odpouštíte svébytným kapelám, když se začnou opakovat?" KATATONIA v tomhle kruhu vězí už nějakou tu dobu, ale ještě nikdy napřišla s materiálem, který by byl tak vyluhovaný s předchozích nahrávek, jako právě ten obsažený na "Night Is The New Day". Ano, pořád je to naprosto svojská skupina, která zní jako žádná jiná. Stále najdeme povedené věci jako "Idle Blood" nebo třeba "Liberation". Co je ale platné, když mají melodické linky obšlehnuté z minula? Vrátíme-li se tedy opět na začátek, mně bohužel opakování sebe sama v takhle propastné míře vadí, a i když je poslech novinky vlastně příjemný, nic mi po něm bohužel nezůstává...
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.