Vůbec nejlépe se prodávající deska skupiny, jíž přes prodejní pulty putovaly více než dva milióny výlisků, a jedna z neslavnějších skladeb v titulku, dodnes v jistém směru jednoznačně definující podstatu ACCEPT. Tak by se dalo jednoduše charakterizovat „Balls To The Wall“, páté studiové album Uda Dirkschneidera a spol. (mezi které se krátce začal počítat i kytarista Herman Frank /ex – SINNER/), u nějž došlo ke zmíněnému logickému vyústění již značně narostlé obliby německé heavy metalové superskupiny – šlo zkrátka na dračku. Ruku v ruce s tím však kapela naštěstí nepodlehla vidině lehce nabytého zisku a se svojí germánskou zarputilostí napsala materiál, který se s jistotou může porovnávat s jejími nejlepšími okamžiky a v mnoha případech mezi ně dokonce přímo patří.

Novinkou, se kterou ACCEPT tentokráte přišli, byl jistý druh provokace. Na obalu alba se skvěl silně „gay“ výjev, který spolu se skladbami „London Leatherboys“ (přestože údajně věnovanou „pouhým“ motorkářům) a „Love Child“ (pro změnu skutečně o homosexuálech) nemohl nastartovat nic jiného, než spekulace právě o jistém homosexuálním podtextu, kterému byl navíc v některých kruzích přičítán zvýšený zájem o album. Toto popíchnutí tedy ACCEPT vyšlo dokonale, stejně jako svěření textů manažerce Gaby Hauke, která byla od té doby (včetně dvou výzvědných sond na „Restless And Wild“) pod pseudonymem „Deaffy“ podepsána pod veškerou lyrikou solingenské továrny na hluk. Sice asi nelze říci, že by na slovním projevu skupiny něco skutečně zásadního změnila, ale je nepochybné, že krom rozšíření okruhu témat mu přidala také na šmrncu a větší obratnosti.

Z hudebních pomníčků, které nám „Balls To The Wall“ zanechalo, je nutno samozřejmě a v první řadě jmenovat titulní věc, která, jak už bylo naznačeno, znamenala pro ACCEPT (sportovní terminologií řečeno) další nechytatelný „homerun“. Nervózní atmosféra (v doprovodném klipu mimochodem skvěle vystižená bagrem s bourací koulí), zpočátku nerozhodné Udovo preludování a přechod k frontálnímu útoku v refrénu, to vše za podpory mimořádně vyvedeného riffu a mrazivých sborů. Skutečně výjimečná skladba, jíž proto po právu zůstala ona visačka výjimečnosti. Ostře sledovanými kusy byly rovněž z těžkého kovu charismaticky vypálené „Fight It Back“, „Head Over Heels“, „Love Child“ nebo „Turn Me On“, velmi výrazná byla i závěrečná balada „Winter Dreams“ (znovu Udova, navíc s moc pěkně znějícími zvony v refrénu) a ani zbývajícím skladbám nelze nic vyčítat, neboť byly striktně postaveny dle tehdejšího receptu ACCEPT (nejen na úspěch). Charakteristický vůdčí riff, dusivé rytmické tempo a invenčně výrazný refrén, přebíjející v daném okamžiku vše důležité, co bylo řečeno před ním. Nebýt alb před a po, tedy řadové „trojky“, „čtyřky“ a „šestky“, nevím nevím, jestli bych měl osobně sílu postavit na pomyslný vrchol acceptovské pyramidy něco jiného než právě tento legendární hod koulemi o zeď.