Zakopání válečné sekery, potřesení pravicemi a všude vytrubovaný nástup do nahrávacího studia, podpořený pocitem druhého dechu v plicích. Tak zhruba vypadalo v roce 1993 znovuoživení ACCEPT, po němž už tou dobou nějaký ten pátek toužil prakticky celý metalový svět a mezi ním zejména ten konzervativněji založený. Čtyři ze starých parťáků se znovu sešli (Jörg Fischer tentokrát do plánů nezapadl nebo nechtěl zapadnout), aby stvrdili svou příslušnost ke světové heavy metalové extralize, přestože kupříkladu takového Uda Dirkschneidera, slibně rozvíjejícího svou sólovou kariéru (v mezidobí stihl s U.D.O. úctyhodná čtyři studiová alba), k tomu nemuselo nic nutit. Ale ACCEPT byli zkrátka ACCEPT a jejich zvuk přece jen zněl nejhlasitěji z toho, pod co se kdy kdo ze solingenské čtveřice podepsal, takže zřejmě nebylo nad čím se sáhodlouze rozmýšlet.

Příchuť alba, jímž návrat kapely na scénu vyvrcholil, ovšem nebyla zdaleka taková, jakou byla nejspíš původně zamýšlena, a jakou by si asi koneckonců těch jedenáct skladeb rovněž zasloužilo. Ne náhodou přitom člověku na mysli vytanul záznam „Russian Roulette“, na němž Udo zpíval s ACCEPT naposledy. A ačkoliv důvody a příčiny jistého kvalitativního poklesu byly v situaci aktuálně pozitivního naladění všech zúčastněných jistě zcela jiné než v roce 1986, celkové vyznění „Objection Overruled“ bylo jeho sedm let starému předkovi poměrně (i když rozhodně ne tak zásadně) podobné. Klasický zvuk, klasické riffy, klasické sbory, ale mezi tím vším nemnoho, co by dosahovalo na exkluzivní úroveň dříve známých skladeb typu vlastně kterékoli ze živého záznamu „Staying A Life“ (jenž celý ten réunion vlastně zčásti rovněž zpunktoval). Jako kdyby ten téměř vždy mocný stroj, téměř vždy vyrábějící výrobky prvotřídní jakosti, se momentálně zasekl těsně pod ní a vychrlil hned jedenáct skladeb, na nichž je to znatelně slyšet – chtějí, snaží se, ale ve finále to prostě neutáhnou. Mohla za to možná i přílišná přímočarost a jednoduchost, která na úkor nedostatku rytmické různorodosti vrcholila mnohokrát až v poněkud nešťastné rovině, v níž zejména zabolelo málo dotažené odlišování refrénů od slok. Album tak má spoustu skladeb, kterým nechybí nic zásadního z druhdy oslavovaného rukopisu ACCEPT („Protectors Of Terror“, „Slaves To Metal“, „All Or Nothing“, „Sick, Dirty And Mean“, „Donation“ a „This One´s For You“), ale jejichž ambice spolehlivě vždy – tu více a tu méně – předčí jejich skutečný efekt. Krom nich už pak zůstávají jen dva okamžiky, na které se v případě „Objection Overruled“ vzpomíná a vzpomínat bude, totiž šťavnatá a poctivá titulní skladba a s ní i pomalá „Amamos La Vida“, po létech znovu představující Dirkschneidera ve slušivé baladické poloze.

Tak, tak, onen první opravdový návrat se ACCEPT podařil zhruba z dobré půlky, nebudeme-li samozřejmě počítat už je ten fakt, že se vůbec dali dohromady a začali opětovně koncertovat. Dodatečně tedy k němu vznáším tuhle svoji námitku a na to, že mi jí kapela už v předstihu v názvu alba zamítla, se rozhodně ohlížet nehodlám.