Nejsem příznivcem ortodoxních thrash metalových, potažmo thrash coreových nářezů, kde se upřednostňuje intenzita nad myšlenkou, tak jako třeba kolega Rudi (nechci tím říct, že poslouchá hudbu bez myšlenky, ale na tu intenzitu dává někdy až příliš), se kterým jsem se na téma muziky OVERKILL nedávno bavil. A právě proto mám tuhle kapelu radši než celou řadu uniformních rubaček. Jejich zvuk si totiž nikdy nespletete s žádnou jinou metalovou skupinou. Zřejmě důvod, díky kterému tu newyorčané stále ještě jsou a točí alba jak na běžícím pásu. Musím přiznat, že jejich současný návrat k melodičtějším (skoro power metalovým) polohám alba „Horrorscope“, při zachování thrash metalové průraznosti („Coma“ vzpomínáte?), mně osobně hodně vyhovuje. Bezprizorní brutalita (s tou v druhé půli devadesátých let newyorská parta také operovala) jdoucí na úkor melodiky je, zdá se, definitivně pryč. To však neznamená, že by dnes tato zelená metalová hydra povolila pedál. Její nové skladby obsahují znovu prvotřídní nálož svojských kytarových riffů ostrých jako břitva, tentokrát vetkaných do skladeb s jasnější, metalově klasičtější strukturou. Navíc jsou tyhle songy poháněny nezdolnou mašinou od bicí soupravy – Ronem Lipnickim.
Pozvolná změna tedy přichází v podobě určitého posunu k melodice, s kterou kapela vešla ve známost před dvaceti lety. Tyto tendence však byly rozpoznatelné již u několika jejích posledních studiových děl, a to zejména na poměrně zdařilém „Killbox 13“, ale také na předchůdci letošní novinky „Immortalis“. Výraz newyorského komanda většinou nebyl výhradně a pouze o tvrdosti, o čemž svědčí časté příklony k melodice, ovlivňované výrazným vokálním projevem Bobbyho „Blitze“ Ellswortha. Ať už to bylo v časech prvních čtyř razantně thrashových alb, na slavném power metalovém milníku „Horrorscope“ nebo na následném sabbatovském díle „I Hear Black“ (jež nebylo fanoušky zcela pochopeno), vždy jste je dokázali rozpoznat od všech ostatních. Nervní vokál rtuťovitého „Blitze“ má totiž podstatně blíže k projevu Uda Dirkschneidera než například k uřvanému výrazu Milleho Petrozzy. A právě to mnoho fanoušků extrémní hudby mate. Nedokáží vysoce položený vokál Ellswortha akceptovat jako něco, co souvisí s brutální metalovou hudbou. Pro jinou část příznivců je naopak Bobbyho hlas lákadlem a já rozhodně patřím mezi ně. Kolega Rudi tenkrát spekuloval o tom, že mu OVERKILL vůbec nepřijdou jako nějaký pravý thrash metal – „sú tak nějako dobrosrdeční, málo tlačia na pilu, vôbec nerežú do mäsa“. Co na to říct? „Aby ses kamaráde nedivil.“ Opravdu si nemyslím, že to, co je ortodoxní a 100% oddané nějaké uniformní ryzosti, je také 100% dobré. A právě díky zajímavostem, jaké se objevují ve zvuku OVERKILL (a to vůbec nemluvím o instrumentální preciznosti, kytarových riffech, perfektních sólech a nepřeslechnutelné base D. D. Verniho), hodnotím tuto kapelu výše než valnou většinu ostatních.
Takže k novince, která bude mít pro mnoho letitých fanoušků velmi blízko k vysněnému a ideálnímu stavu věcí. Skupina si tentokrát dala na výsledku velmi záležet a je poznat, čeho chtěla od začátku docílit – totiž navázat na díla, která jí vydobyla status dlouhověké legendy. Oprášit pravou podstatu svého stylu. „Ironbound“ je prostě klasické album OVERKILL, narvané mnoha strhujícími momenty, řídící se pravidly stanovenými na jejich nejslavnějších dílech, opatřené současným zvukem a notnou dávkou průraznosti. Skladby jako majestátní výkop „The Green And Black“, titulní „Ironbound“, která začne strojovými riffy, aby se následně předvedla jako vzor komplexnosti a variability OVERKILL (úžasný přechod do atmosférické prostřední části) nebo výpravná „The Head And Heart“ (zřejmé pokračování ságy „Overkill“ z prvních alb), která je pomyslným vrcholem novinky, se bez problémů zařadí mezi dávné klasiky. A třeba taková „Bring Me The Night“, jinak působící dojmem „OVERKILL hrají MOTÖRHEAD“, se možná na nějakou dobu stane jejich ústřední koncertní hitovkou, čímž naváže na své dávné předchůdce typu „Hello From The Gutter“ nebo „Elimination“. Prvek určité chytlavosti bych přiřadil také songu „Give A Little“, ale stěžejní momenty dál připadají hlavně na ponuré žalmy nabité masivními riffy, dusnou atmosférou a bezvýchodným Ellsworthovým úpěním. Tady jde o power metal ve středním tempu („The Goal Is Your Soul“) a prvotřídní ukázky thrashové řezničiny („Killing For A Living“ a „The S.R.C.“, obě umístěné v samotném závěru). „Ironbound“ je zkrátka albem, kvůli kterému by stálo za to rozbít okenní tabuli pěstí.