OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nebýt anglického přízvuku ve zpěvu a zmínky o fotbale v jednom z textů, těžko bychom uvěřili, že BRING ME THE HORIZON jsou z anglického Sheffieldu. Natolik je u nich výrazný vliv současného zaoceánského metalcoru.
Minulé album „Count Your Blessings“ z roku 2006 podsouvalo dojem jedné z mnoha hráčsky zdatných kapel holdujících kombinaci techniky a brutality, ale krom extrémních hudebních postupů moc nenabízelo, chyběla myšlenka či vize, která by tuto sebranku vytáhla z průměru. Uběhly však dva roky a na aktuálním „Suicide Season“ hraje úplně jiná kapela. BRING ME THE HORIZON se vykašlali na technické kudrlinky a udělali velký krok směrem k punku. Pro nové skladby je prioritou intenzita projevu, ne precizně zahrané arpeggio a musím říct, že méně precizní a více chlívácká produkce novému albu velmi sluší. Výsledný produkt staví BRING ME THE HORIZON někam mezi UNDEROATH, EVERY TIME I DIE a CONVERGE, což je pozice, kterou můžeme označit nálepkou tvrdší emocore.
Kapela si ponechala metalový zvuk, ale „sepulturácky“ podladěné hutné kytary a divoká rytmika podle metalových pravidel dostatečně nezařezávají. Divoké kusy „Diamonds Aren´t Forever“ nebo „Death Breath“ mají sílu pneumatického kladiva, které vás jistě přesvědčí o nadšení těchto angličanů. Pod vrstvou hutných riffů a palbou bicích jsou však schované i mírumilovnější melodie, které místy vyplují na povrch a trochu obrousí ostří metalcorové pily. Hlavní devizou této desky je velmi osobitý vokál plný zoufalství a beznaděje, který dodává extrémní hudbě na dramatičnosti. Zajímavý je též lehký dotek elektroniky, který přidává nahrávce futuristické vibrace a dělá ji zajímavější. BRING ME THE HORIZON umí pracovat s atmosférou skladby, řežby střídají dramatické pasáže a závěrečná katarze „Suicide Season“, nebo skoro-balada „It Was Writen In Blood“ dokazují, že kapela umí vytvořit zajímavé věci.
BRING ME THE HORIZON jsou mladí hoši s emo-image, ale neděste se. K „radio-friendly“ projevu podobně vyhlížejících interpretů mají opravdu hodně daleko. Depresivní texty a zoufalý agresivní řev, podporovaný intenzivním hudebním uragánem, vykreslují atmosféru totálních ztracenců, kteří jakoby v poslední agonii bojují o život. Sázka na intenzitu a energii vyšla zkrátka u tohoto alba na výbornou.
P.S. Celé uvedené album vyšlo v roce 2009 zremixované pod názvem „Suicide Season Cut Up“, kde DJ´s kytary téměř úplně odkrojili a vytvořili techno/jungle/drum´ n´bass remixy s výše uvedeným extrémním vokálem. Pozoruhodné.
Energické, punkem ovlivněné metalcorové album s osobitým zpěvem.
8 / 10
Oliver Sykes
- zpěv
Matt Kean
- basa
Curtis Ward
- kytara
Lee Malia
- kytara
Matt Nicholls
- bicí
1. The Comedown
2. Chelsea Smile
3. It Was Written In Blood
4. Death Breath
5. Football Season Is Over
6. The Sadness Will Never End
7. Sleep With One Eye Open
8. Diamonds Aren't Forever
9. No Need For Introductions, I've Read About Girls Like You On The Back Of Toilet Doors
10. Suicide Season
That's The Spirit (2015)
Sempiternal (2013)
The Chill Out Sessions (2012)
There Is A Hell, Believe Me I've Seen It. There Is A Heaven, Let's Keep It A Secret (2010)
Suicide Season Cut Up (remixy) (2009)
Suicide Season (2008)
Count Your Blessings (2006)
This Is What the Edge Of Your Seat Was Made For (EP) (2004)
Datum vydání: Pondělí, 29. září 2008
Vydavatel: Visible Noise / Epitaph
Stopáž: 41:00
Produkce: Fredrik Nordstrom & BRING ME THE HORIZON
Studio: Fredman / Arboga, Švédsko
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.