OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ville Valo je majstrom vtipného a výstižného pomenovanie svojej vlastnej muziky. A hoci legendárna hláška o „priamej zrážke DEPECHE MODE a DIMMU BORGIR vo filme Davida Lyncha“ z čias výbornej dosky „Deep Shadows And Brilliant Highlights“ zostane zrejme navždy neprekonaná, ani aktuálny „mix A-HA a THE CULT“ v prípade podobne poeticky pomenovanej novinky „Screamworks: Love In Theory And Practice“ nie je rozhodne na zahodenie.
Ville, dlhodobo čistý a bez alkoholu ako pomocnej barličky (či skôr brzdy) nespútanej kreativity prichádza s trinástimi novými skladbami, ktoré naozaj v ničom nenadväzujú na predchádzajúcu temnú výpoveď „Venus Doom“. Tá bola dokonalou poctou koreňom fínskej nekultúrnej ikony, vplyvy BLACK SABBATH a TYPE O NEGATIVE v priamom kontraste s tradičnou valovskou melodikou pôsobili naozaj prekvapujúco a čarovne. Nový album znovu operuje v inom priestore, HIM sa opätovne snažia o vlastné, originálne uchopenie popovej muziky. Úspešne. Na rozdiel od nie veľmi podareného, hoci paradoxne komerčne hýčkaného albumu „Dark Light“ totiž prináša „Teoretické a praktické pojednávanie o láske“ tucet kvalitných kompozícií. Naozaj, s výnimkou záverečnej elektronickej čudesnosti „The Foreboding Sense Of Impending Happiness“ by som len ťažko hľadal vyslovene nepodarený kúsok.
Nový album má pocitovo najbližšie k už spomínanému temnému škandinávskemu blues z roku 2001 – len si vypočujte krásnu baladu „Disarm Me (With Your Loneliness)“, ako veľmi chce byť novou „In Joy And Sorrow“. Kým na „Deep Shadows And Brilliant Highlights“ kapela vybrusovala ostré riffové hrany jemnou akustickou gitarou, novinka je predovšetkým popovou jazdou klávesáka Burtona. Miestami je tento prístup tak trochu na škodu - „In The Arms Of Rain“ je až prehnanou poctou osemdesiatym rokom.
Textová časť novinky je opäť lahôdkou. Valo sa hrá so slovíčkami, prekrucuje, parafrázuje („In Venere Veritas“, „Love, The Hardest Way“), píše si svoje ubolené básničky charizmatického chlapíka, ktorý si v Kristových rokoch užíva dobrovoľnú samotu vo veľkej vile v Helsinkách, plnej vypchatých zvierat – vrátane medveďov a jeleňov(!?!). HIM sa od čias famózneho debutu „Greatest Lovesongs Vol. 666“ vypracovali na fenomén okamžite rozpoznateľnej hudobnej veličiny. Svoje hranice komerčného úspechu už zrejme dosiahli, vrátane presadenia sa na americkom trhu, zostáva pátranie po možnostiach vlastnej hudobnej identity. Ak bude aj v budúcnosti minimálne takto zaujímavé, máme sa ešte na čo tešiť.
Temné škandinávske blues ako základný prístup k tvorbe kvalitnej popovej hudby.
7,5 / 10
Ville Valo
- spev, akustická gitara
Mikko "Linde" Lindström
- sólová gitara, akustická gitara
Mikko "Migé" Paananen
- basová gitara, sprievodný spev
Mika "Gas Lipstick" Karppinen
- bicie, perkusie
Janne "Burton" Puurtinen
- klávesy, sprievodný spev
1. In Venere Veritas
2. Scared To Death
3. Heartkiller
4. Dying Song
5. Disarm Me (With Your Loneliness)
6. Love, The Hardest Way
7. Katherine Wheel
8. In The Arms Of Rain
9. Ode To Solitude
10. Shatter Me With Hope
11. Acoustic Funeral (For Love In Limbo)
12. Like St. Valentine
13. The Foreboding Sense Of Impending Happiness
Screamworks: Love In Theory And Practice (2010)
Digital Versatile Doom (DVD) (2008)
Venus Doom (2007)
Dark Light (2005)
And Love Said No - The Greatest Hits 1997-2004 (2004)
Love Metal (2003)
Deep Shadows And Briliant Highlights (2001)
Razorblade Romance (2000)
Greatest Love Songs Vol. 666 (1997)
666 Ways To Love: Prologue (EP) (1996)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Sire Records
Stopáž: 47:08
Produkce: Matt Squire
Studio: Lair Studio, Los Angeles, CA & NRG Studios, North Hollywood, CA
HIM pokračujú vo vydávaní albumov na striedačku. A keďže predchádzajúci "Venus Doom" bol výborný, nie je žiadnym prekvapením, že "Screamworks..." je riedka sračka udobrujúca si asi dievčatá, ktoré sa pri troche viac hobľovania začínajú báť a rozbolí ich z toho hlava. A čo už s dievčaťom, ktoré bolí hlava?
Tvrdé riffy nie sú žiadna nevyhnutnosť a ani nie je pravidlom, že by samé o sebe HIM niekedy stačili. Problém tejto kapely je, že vždy keď ob album začne hrať popík, znie tak smiešne, až sa z toho človek hanbí.
Venus doom se mi libý víc ale oproti předchozí desce je to příjemná změna :)takový oddechový pop metálek ;) a naví při vydání alba jsem poznal novou známost jak romantické xD
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.