Podíváme-li se blíže na nesmazatelnou stopu, kterou po sobě v metalové historii zanechali slovutní CARCASS, zjistíme, že se vlastně nejedná o stopu jedinou, nýbrž o stopy dvě. Grind corovou a death metalovou. Prvně zmíněnou, jež mimo jiné položila základy zpracování chorobné medicínské problematiky v hudebních textech, nechme protentokráte stranou, a věnujme se stopě druhé, vrcholící kde jinde, než na albu „Heartwork“. Nebylo totiž v roce 1993 mnoho těch, kteří by mísili podobně razantní smrtící práci s tak výraznou porcí melodie, a jestliže budeme schopni vysledovat kontakty liverpoolských se skandinávskou scénou (přes Michaela Amotta, samosebou), není už daleko k úvaze o tom, jak dalece právě tohle album ovlivnilo kusy jako „Terminal Spirit Disease“ (AT THE GATES, 1994), „The Gallery“ (DARK TRANQUILLITY, 1995) či „The Jester Race“ (IN FLAMES, 1996). Ale ať už to tak bylo nebo ne, jisté je jedno – stejně vytříbených kusů nějtěžšího z kovů po světě moc neběhá.

Co naznačilo přerodové a zčásti ex-grindové album „Necroticism – Descanting The Insalubrious“ o dva roky dříve, to „Heartwork“ demonstrovalo v celé jeho světské kráse: z CARCASS se stali korunní princové death metalu, jimž nic originálního nebylo svaté. V nejsilnější možné sestavě Walker, Steer, Amott a Owen, nově pod křídly majoritního labelu a s myšlenkami na věci filozofické až avantgardní nejen v textech (obálku alba vytvořil slavný H. R. Giger) si s death metalem zahráli na honěnou ve hře, v níž oni byli lovící kočkou a nebohý styl prchající myší. Z toho důvodu si ani na okamžik nemůžete být jisti, co se s tou kterou skladbou alba stane vzápětí, zda zaúpí v mohutném stisku čelistí smrti, zda třeba nepodlehne přesile Owenova grindového „náletu“, či zda se neztratí v až nebezpečně odlehčeném sólovém uvolnění, hodném málem jazzové improvizace. To všechno CARCASS předvádějí s tak maximální sebejistotou, až to jednomu bere dech, a logickým důsledkem je skutečně mimořádná death metalová nálož, odpalující deset přesných a stoprocentně účinných detonací. V hlavní roli se představují mazané a luxusně znějící kytarové riffy, mnohdy v nijak agresivním a rychlém kabátku, jež ovšem vládnou silou nezastavitelné vodní eroze. A jakmile v posluchačově mysli vyhloubí dostatečně velký prostor, přichází zvířecí vokální projev Jeffa Walkera (Steerův murmur tentokráte albu chybí), aby jej společně s úžasnými melodickými vsuvkami obou kytar neprodyšně zaplnil. Na albu proto nenajdete jedinou skulinku coby potenciální prostor pro vznik nějakých slabin a budete-li se naopak pídit po tom, kde je ze všeho nejpevnější, odpověď naleznete jen velmi těžko. Sám za sebe mohu říct, že v tomto směru bych nejspíš vsadil na titulní skladbu (jejíž sólovou melodii pasuji do první desítky nejlepších death metalových sól všech dob), případně mrazivě plazivou „This Mortal Coil“, ale je mi jasné, že v případě téhle nahrávky k jejímu absolutnímu prospěchu najisto platí, že co člověk, to názor.

„Heartwork“ proto jednoznačně patří do metalové Síně slávy, to je prostý a nezpochybnitelný fakt, přičemž není vůbec jisté, jestli by tam nepatřila i další ryze death metalová alba CARCASS, kdyby ovšem nějaká existovala. Dalším ústupkem hudební tvrdosti a agresi na následujícím titulu „Swansong“ totiž kapela definitivně opustila čerstvě porobené území smrti a jelikož po něm už prakticky neexistovala, nemohla tento svůj výjimečný počin nikdy zopakovat. Svým způsobem to nicméně všechno dává smysl – gradace, rychlost a kvalita hudebního vývoje Mršiny jí předurčila tvořit velká alba, ovšem pohříchu spíše podle hesla „jednou a dost“. Jejich hodnota (a „Heartwork“ to jenom potvrzuje) však byla o to vyšší.