Britské duo MASSIVE ATTACK patří do vybrané společnosti respektovaných a originálních hudebních seskupení, o jejichž nahrávky se zajímá široké spektrum hudebních posluchačů. Jejich depresivní nálady, dunící basové proudy a temná atmosféra kultovního zářezu „Mezzanine“ z roku 1998 dodnes budí respekt. Kapela však neunesla tíhu vlastní geniality a po vlažném „100th Window“ ji personální problémy poslaly na pár let do hibernace. Od minulého roku je však tato legenda opět aktivní a nám nezbývá než věřit, že hlavní důvod reunionu není byznys, ale touha sdělit podstatné věci.

Jak se věci mají, napovídá aktuální kolekce „Heligoland“, která (opět) není úplně taková, jakou bychom od bristolských depresistů očekávali. Pomalé a temné melodie, sofistikovaně navrstvené přes sebe tu sice jsou, ale najdeme zde i jiné, dříve nepříliš používané postupy. Hudba je celkově více odlehčená, jednodušší a možná i krapet pozitivnější. Velmi často hlavní melodii určuje pouze jednoduchý klávesový motiv. „Pray For Rain“, „Psyche“ nebo „Splitting The Atom“ jsou na jednoduchém opakujícím se brnkání vyloženě postavené, ale nezní špatně. V jednoduchosti je prostě síla. Podobné finty zkoušeli MASSIVE ATTACK již na minulém albu, ale tady se zdají přeci jen více dotažené a nápaditější.

Tradiční MASSIVE ATTACK bohužel ustupují do pozadí a charakteristické tepající basové linky, doprovázené jemnými klávesovými či kytarovými motivy a umocněné zasněným hypnotickým frázováním nedostávají na „Heligoland“ tolik prostoru jako v minulosti. „Girl I Love You“ a závěrečná „Atlas Air“ jsou víceméně jediné skladby ohlížející se zpět. Většinu alba tvoří minimalisticko-elektronické věci, které se tradičním MASSIVE ATTACK vzdalují až někam k OHM SQUARE nebo THE ECSTASY OF SAINT THERESA a hudba omezená na minimum se stává se pouze doprovodem ke zpěvu.

Je důležité připomenout, že MASSIVE ATTACK nemají stálého sólového zpěváka. Principálové Robert Del Naja a Grant Marshall buď vystačí vlastními schopnostmi, nebo přizvou ke spolupráci vokalistu splňujícího požadavky té či oné skladby. Krom starého známého Horace Andyho, jehož písně jsou tradičně ty nejlepší z kolekce, vyčnívá z „Heligoland“ ještě Martina Topley-Bird, která svoji osobností asi nejvíce mění podobu zvuku britského dua. Za zmínku stojí také „provařený“ Damon Albarn, který jeho typickým kňouráním kazí jinak zajímavou „Saturday Come Slow“.

Jaké tedy „Heligoland“ v globálu je? Chvalitebné. Kvalit „Mezzanine“ nedosahuje, ale průšvih to také není. Dva slabší kousky vyvažují podařené skladby. Album není tolik sevřené. MASSIVE ATTACK se pokusili o pestré, na jednoduchých, ale silných motivech postavené album, které však postrádá jejich typický rukopis. Snaha dobývat nové obzory se cení, ale za sebe přiznávám, že v tomto případě bych raději návrat ke kořenům.