OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Thomas Gabriel „Warrior“ Fischer, výrazná kreatívna osobnosť a jeden z hlavných dizajnérov extrémneho metalu, neprestáva ani po viac ako dvoch desaťročiach fascinovať zástupy priaznivcov najtemnejšej gitarovej muziky. Keď som sa s ním rozprával v lete roku 1999 pri príležitosti vydania remastrovaných albumov CELTIC FROST, neoháňal sa žiadnymi falošnými prehláseniami typu „neľutujem nič, čo som v živote urobil“ a chlapsky priznal, že „glamrockový“ experiment „Cold Lake“ bol niečím, čo sa naozaj nepodarilo a na čo by najradšej zabudol. Možno práve preto tá dlhá hibernácia v deväťdesiatych rokoch. Možno práve preto tá zvuková surovosť, ťažoba a nekompromisnosť comebackového zázraku „Monotheist“.
Na albume „Eparistera Daimones“ by ste tiež márne hľadali prehnané dávky skladateľskej jemnosti, ľahkosti či dokonca pesničkového prístupu. Tom Gabriel Warrior pod hlavičkou TRIPTYKON zaháňa frustráciu z rozpadu CELTIC FROST tým najrozumnejším možným spôsobom – skvelou agresívnou hudbou. V. Santura, líder nemeckej blackmetalovej svorky DARK FORTRESS, z koncertného gitaristu povýšený na druha v zbrani, mu v tom naozaj zdatne sekunduje. A hoci sa zrejme len tak ľahko nepodarí v plnej miere nahradiť kreatívny rozsah a charizmu takej osobnosti, akou bol Martin Eric Ain, vopred avizovaná snaha o čo najpriamejšie nadviazanie na hudobné posolstvo posledného albumu CELTIC FROST je v prípade temnej novinky „Eparistera Daimones“ dotiahnutá do posledného detailu, do poslednej čierno-čiernej bodky.
Po štyroch rokoch sa opäť rúbe masívnym baranidlom s diamantovým hrotom do obrovskej nepoddajnej skaly ebenovej farby, aby pred vnútorným zrakom šokovaného poslucháča po viac ako sedemdesiatich minútach vyvstalo ohavné a zvráteným spôsobom magicky príťažlivé súsošie démonov, plasticky zobrazených najčernejších myšlienok, pochmúrnych nálad a temných vášní. TRIPTYKON majú vzácny dar čerpať to najlepšie priamo zo stále výdatného prameňa zabudnutého v osemdesiatych rokoch pod nápismi „To Mega Therion“ a „Into The Pandemonium“, súčasne však znieť veľmi čerstvo, aktuálne a, nebojím sa povedať, moderne. Zaujímavé koketovanie s klasickou hudbou, ženským spevom či ambientnými plochami prináša prepotrebnú pestrosť a zároveň je osviežujúcim kontrastom k všadeprítomnému gitarovému masakrovaniu.
Čo viac si priať k tejto prekrásnej palete najtemnejších odtieňov valivého doomu, emócie trhajúceho blacku, ťažkotonážneho deathu, vyšperkovanej najluxusnejšími gothic-metalovými nuansami? Snáď už len koncertné prevedenie „Eparistera Daimones“ počas horúcej letnej noci... napríklad v pevnosti Josefov. Ak by zostalo len pri zbožných fanúšikovských prianiach, postačí aj labužnícke listovanie nádherným bookletom, ktorý zdobí maľba „Vlad Tepes“ od kultového H.R. Gigera – v roku 1978 na nej pútavo zobrazil príšerky, ktoré v nasledujúcom desaťročí strašili milióny divákov amerických filmových trhákov.
Tom Gabriel Warrior sľúbil pokračovanie nezabudnuteľného diela "Monotheist", prináša ho pod hlavičkou TRIPTYKON so švajčiarskou presnosťou a zmyslom pre detail.
9 / 10
Norman Lonhard
- bicie, perkusie
V. Santura
- gitary, basgitara,programovanie, sprievodné vokály
Vanja Slajh
- basgitara
Tom Gabriel Warrior
- hlas, gitara, programovanie
Simone Vollenweider
- vokály
A. Acanthus Gristle
- vokály
Fredy Schnyder
- grand piano
Nadine Rimlinger
- husle
1. Goetia
2. Abyss Within My Soul
3. In Shrounds Decayed
4. Shrine
5. A Thousand Lies
6. Descendant
7. Myopic Empire
8. My Pain
9. The Prolonging
Datum vydání: Úterý, 23. března 2010
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 72:45
Produkce: Tom Gabriel Warrior a V. Santura
Studio: Woodshed (Landshut), The Inner Sanctum (Zurich), Transmutation (Zurich), Zollhaus (Oensingen)
Ako keby sa CELTIC FROST ani nikdy nerozpadli. TRIPTYKON plynule nadväzuje na comebackový i rozlúčkový „Monotheist“, pridáva viac agresivity a takisto prvky typické pre Fischerovu hudobnícku minulosť. Temný, jednoduchý, úderný, vydarený, aj keď nie tak celkom nový začiatok.
Škoda len toho (opäť) slabého a zbytočne dlhého záveru albumu...
Mám rád, když se stará garda může směle zařadit mezi mladé dravce anebo je dokonce v mnohém i převyšuje. Thomas Gabriel „Warrior“ Fischer je přesně tím případem, který na sebe i po více než 25-ti letech na scéně dokáže strhnout pozornost hlavně díky hudbě, kterou produkuje. Těžká, valivá a temná nahrávka, nepostrádající napětí a patřične bezútěšnou atmosféru, je a bude dílem, o kterém se bude bezpochyby vášnivě diskutovat.
Ačkoliv debut TRIPTYKON prakticky navazuje na „Monotheist“ (poslední řadovku CELTIC FROST), bude u mne jeho hodnocení z několika důvodů horší. V prvé řadě materiál úplně postrádá stejně silné momenty. Nedočkáme se zde žádných překvapení typu melodičtějšího songu nebo nějaké výrazné zajímavosti, kterou by si posluchač okamžitě pamatoval. Vše se slévá do hutné a řádně zatěžkané depky, ze které není úniku. Předlouhé skladby pokračují přesně tam, kde „Synagoga Satanae“ skončila, což byla z mého pohledu nejnudnější položka na „Monotheist“. Materiálu TRIPTYKON, který by v sobě rád spojoval hrubost pozdních CELTIC FROST, ponurost OBITUARY a atmosféru doomových kapel britské školy devadesátých let, s nějakým smysluplným a svojským skladbovým vyústěním, chybí do každé z charakteristik trochu, a tak mne se svou monotónností a délkou akorát nudí. Již nikdy jej nechci slyšet.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.