OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Gentlemani a dáma ve viktoriánském stylu. No, mysleme si, co chceme. Nicméně právě na tuto image A FOREST OF STARS od samého začátku sází jako na divokou kartu, ze které se postupem času stalo zatraceně silné eso. Atmosferický black je v jejich podání zvláštně komorní, psychedelický a možná i ke své vlastní škodě místy více neuchopitelný, než by bylo třeba. Každý, kdo byl svědkem jejich vydařeného debutu „The Corpse Of Rebirth“, mi dá určitě za pravdu, že se jím ze dne na den katapultovali mezi jednu z nejzajímavějších x-black metalových formací Britského souoostroví. Od překvapení k nadšení a zase zpět to netrvalo moc dlouho a člověku se na mysl začaly vkrádat myšlenky na novou desku, jenž nezůstaly dlouho neuspokojeny. Po dvou letech jsme se dočkali v pořadí druhé desky „Opportunistic Thieves Of Spring“ a rozhodně velmi ráda sděluji, že se krádež sedmdesáti minut (už spíš letního) času v tomto neobvyklém případě vyplatí.
Narozdíl od prvotiny je album více ucelenější, má jednotnou linii a skladby na sebe atmosfericky navazují. Často působí spíš jako do tmy upadající soundtrack, než jako deska s oddělenými tracky, a přesto tím nechci říct, že by byly jednotlivé kousky bez nápadu a splývaly do sebe. Obecně ale můžeme tvrdit, že se A FOREST OF STARS na novince „propracovávají ke zlepšení“. S trochou nadsázky se totiž dá pozorovat, že skladby kvalitativně rostou úměrně se svým pořadovým číslem a vrcholí, přesně dle tohoto pravidla, trackem posledním – „Delay´s Progression“. I bez toho, aniž byste viděli fotky, nebo byli obeznámeni s celkovou image kapely, z desky dýchá zvláštní úpadková elegance. Snad díky agresivnosti a pohrdání podaném „svrchu“, snad protože je v hudbě plno věcí vyjádřeno náznakem, k čemuž dopomohl i z pozadí vystupující vokál. Tajemné, lehce hororové pasáže střídají „rozvrzaně“ melodické housle, flétna a úžasné dobové fortepiano.
„Sorrow´s Impetus“ vplouvá ruchy, zběsilými bicími a agresivním řevem. Housle jen umocňují atmosféru zmaru a psychického zmatku. Dokreslující bubny však náhle utínají všeobecný chaos a pokračují se smyčci ve zvláštní vnitřní rezignovanosti a chladu. „Raven´s Eye View“ platí za „tu pohádkovou“. Připomíná mi čarovný les, ve kterém nejdříve opatrně kolébavým krokem našlapujete a pak se najednou všechno probudí, hroutí a porážka najendou bývá úplná, ačkoliv žádný zápas nepředcházel. Povedený je také klip, který jako prozatím jediný reprezentuje aktuální album. V téměř čtvrthodinové „Summertide´s Approach“ se přes hutné riffy, těžké bicí a vokál dostaneme k jemným nenuceným pasážím pouze s klávesami a rytmickými nástroji. Ke konci skladby rovněž překvapí dobré kompozice s houslemi, které pro skladbu představují doslova životodárnou vodu. Bez nich byste měli po poslechu spíš pocit veskrze dobře odvedené práce než naléhavého sdělení, k jehož statutu se v první polovině (a dost možno i po ní) jen pracně dostaneme. Přehoupnutí přes polovinu pro nás znamená postup k více atmosférickému bloku. Právě „Thunder´s Cannonade“ působí jako přirozené podbarvení k nočním aktivitám gentlemansky-negentlamenského klubu v potemnělých uličkách Londýna, tak skvěle zpodobněných v nočním bloumání Doriana Graye. Velmi vítaným prvkem je pro mě také využití jemného vokálu v „Five Starfire´s Memory“. Dodává ledově mrazící atmosféru, vtahuje, dokonale koncentruje a připraví pozornost na ruchově-ambientní část, která přes postupně se zesilující bicí sklouzává opět k lehčímu psychedelickému „blacku“. Lahůdku mezi lahůdkami však představuje závěr v podání „Six Delay´s Progression“. Pravda, skladba albu dělá poněkud medvědí službu, protože až nepříjemně staví na odiv o kolik je lepší a nápaditější. Když nic jiného, tak tohle určitě stojí za to slyšet!
Opravdu těžko přibližovat něco, co by se mělo „pro obrázek“ slyšet. Těžko popisovat náladu, ve které se nevyznáte ani vy sami. A nakonec – opravdu těžko hodnotit desku, po níž jen poznamenáte „uf“, a to právě jak v dobrém, tak špatném slova smyslu.. a mnohdy i zmateně. Přes to všechno, jen tak pocitově – za 8. Když já gentlemany tuze ráda!
Poslední skladba za 9, zbytek desky za 7,5-8. Celkově? 8 s třešničkou na konci a doporučením pro všechny, kteří hledají a nenachází... Velmi zajímavý "temný-atmosferický-psychedelický-xxx-black".
8 / 10
Mister Curse
- vokál,
Katheryne
- housle, flétna, vokál
Mr John Bishop
- bicí, perkuse
Mr T.S. Kettleburner
- kytara, baskytara, vokál
The Gentleman
- fortepiano, klávesy, perkuse
1. Sorrow’s Impetus
2. Raven’s Eye View
3. Summertide’s Approach
4. Thunder’s Cannonade
5. Starfire’s Memory
6. Delay’s Progression
Grave Mounds And Grave Mistakes (2018)
Beware The Sword You Cannot See (2015)
A Shadowplay For Yesterdays (2012)
Opportunistic Thieves Of Spring (2010)
The Corpse Of Rebirth (2008)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Transcendental Creations
Stopáž: 61:12
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.