OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po fenomenálním úspěchu debutové fošny „Holy Diver“ stanul „malý derviš s velkým hlasem“ na piedestalu právě kypící heavy metalové scény ve Spojených státech, která rychle přebírala výrazové prostředky od svých dravějších britských současníků a přidávala ještě něco navíc v podobě fantaskních ohozů a všemožných sexistických zkrášlovadel. Charismaticky působící Dio tedy záhy znamenal pro Ameriku to samé, co pro Evropu Bruce Dickinson se svou Železnou panou, a bohaté pěvecké zkušenosti, nabyté v řadách RAINBOW a BLACK SABBATH, brzy zúročil v nastartování nové, pozoruhodné kapely DIO, která na svých prvních albech prakticky definovala metalový zvuk poloviny osmdesátých let.
Druhé album „The Last In Line“, jež vznikalo znovu ve vlastní produkci, se sice netěší takovému kultovnímu postavení jako debut „Holy Diver“, avšak nadále rozvíjí jím danou linii a styl. Mystikou načichlé skladby znovu operují v oblastech hrdinských příběhů a literatury „Sword And Sorcery“ a Diův hlas znovu burácí nad poctivou metalovou produkcí. „The Last In Line“ za svatým potápěčem kvalitativně nezaostává, navíc se prodávalo ještě o něco lépe, neboť debutem natěšená metalová obec jej vyhlížela plná ještě větších očekávání. A jelikož jedno známé přísloví praví něco o neměnění úspěšné receptury ani vítězné sestavy, nebyl důvod na stávajících věcech cokoliv rekonstruovat. Takže podruhé mladý Vivian Campbell u kytary a zkušená rytmika Jimmy Bain/Vinny Appice jistící základy. Navíc byl do sestavy přibrán ještě klávesák Claude Schnell, který se dostavil z řad solidně rozjetých ROUGH CUTT, aby se v ní zabydlel po zbytek metalově štědrých osmdesátých let.
Stejně jako u „Holy Diver“ jsou zde skladby, které obstály ve zkoušce času. Hned třeba úvodní vypalovačka „We Rock“ nebo divoká „Evil Eyes“ zosobňují veškerou dravost tehdejší heavy metalové hudby, stejně tak titulní ponurý pochod dodnes platí za klasiku z největších, ke které se hlásí široká základna fanoušků a následovníků. Vrchol nahrávky však slyším až v jejím samotném závěru, kdy přijde čas na epickou suitu „Egypt (The Chains Are On)“, která má v sobě kouzlo zašlých legend a sílu rozpálené výhně uvnitř starověkého kovářského stavení. Z mého pohledu je tedy „The Last In Line“ jedním z nejpozoruhodnějších alb, jaká kdy na své sólové dráze Dio nazpíval. Kapela posléze na následných turné stvrzuje pozici žhavé atrakce tehdejší hard´n´heavy scény a DIO zažívají svůj absolutní sukces, jaký již nikdy později nezopakují. Pověstný „paroháč“ proto lítá k nebesům a do davů šílících fanoušků s intenzitou pravé ruky fanaticky se prezentujícího politického mluvky.
Heavy metalová klasika a nejúspěšnější album Diovy sólové dráhy. Je stejně silné jako kultovní debut "Holy Diver" a pokračuje ve stylové linii na něm započaté.
Ronnie James Dio
- zpěv
Vivian Campbell
- kytara
Jimmy Bain
- baskytara
Vinnie Appice
- bicí
Claude Schnell
- klávesy
1. We Rock
2. The Last In Line
[video]
3. Breathless
4. I Speed At Night
5. One Night In The City
6. Evil Eyes
7. Mystery
8. Eat Your Heart Out
9. Egypt (The Chains Are On)
Master Of The Moon (2004)
Killing The Dragon (2002)
Magica (2000)
Inferno/Last In Live (Live) (1998)
Angry Machines (1996)
Strange Highways (1994)
Lock Up The Wolves (1990)
Dream Evil (1987)
Intermission (EP) (1986)
Sacred Heart (1985)
The Last In Line (1984)
Holy Diver (1983)
Datum vydání: Pondělí, 2. července 1984
Vydavatel: Vertigo
Stopáž: 41:51
Produkce: Ronnie James Dio
Studio: Caribou Ranch, Colorado
R. J. Dio je nesmrtelný. Poslouchám všechny smečky, kde zpíval a všude je to paráda. A na téhle placce je to stejné; ovšem závěrečný opus Egypt, to je prostě famózní.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.