OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O „Sacred Heart“ by se dalo říci, že je jakýmsi závěrem úvodní a velmi úspěšné trilogie kapely DIO. Trilogie, na kterou jak fanoušci, tak tehdejší hudební kritici pěli jen samou chválu. Pojítkem s předchozími dvěma alby však není žádný jednotící koncept nebo příběh zachycený v textech, nýbrž pouze stylová provázanost a pak samozřejmě také neměnná sestava kapely. Když mluvím o stylové provázanosti, musíme si připomenout, že DIO již od samotných počátků najeli na svojskou heavy metalovou notičku, inspirovanou v textové složce všemožnými starodávnými příběhy o hrdinství a nadpřirozenu, kterou jen čas od času obměňovali syrovějším výrazivem a sociálně kritickou tématikou. Toto však, až na některé výjimky („Rock´N´Roll Children“), neplatilo o období jejich prvních třech záseků, jež nás především braly na jakousi pohádkovou cestu a nabízely všechny ty mystické příběhy, které se Ronniemu tenkrát rodily v hlavě.
Album „Sacred Heart“ se však přece jen v něčem od svých dvou předchůdců liší - klávesy Claude Schnella na něm totiž dostaly o něco více prostoru, než bylo obvyklé. Pro „Sacred Heart“ je dále typické, že stojí pouze na několika singlech s výraznými hitovými ambicemi. Jsou zde totiž jen čtyři skladby, které výrazně ční nad zbytek nahrávky. Celku vévodí mohutný titulní pochod, který sám o sobě budí velký respekt díky srdnatým Diovým nápěvům, pomalým tempům a zejména atmosféře umocněné právě klávesovými hradbami. V úvodu zahřmí vypalovačka „King Of Rock´N´Roll“, která dá vzpomenout na období, kdy Ronnie zpíval u RAINBOW, a navíc je jakýmsi pokračováním nekompromisního otvíráku „We Rock“ z předchozí desky. Skladba je nastylizována tak, aby budila dojem, že je zaznamenána na jednom z velkolepých koncertů DIO (ve studiu do ní byli přimícháni diváci). Největšími hitovkami alba však navždy zůstanou „Hungry For Heaven“ a již zmíněná „Rock´N´Roll Children“, opatřené na první poslech výraznými refrény a tíhnoucí k melodické AOR stylizaci své doby. Obě písně byly také podpořeny (zejména ve Spojených státech) často hranými videoklipy. Zbylé skladby si buď drží kvalitní standard nebo příliš nezaujmou. Zejména pak samotný závěr celé desky („Fallen Angels“ a „Shoot Shoot“) považuji za hodně nijaký. Za tuto vadu podle mne může vysoké tempo, jež DIO na úsvitě své dráhy nasadili. Každý rok jedno album a ještě do toho všechna ta turné (v roce 1985 navíc korunovaná účastí na „Live Aid“, monstr akci uspořádané na podporu hladovějící Etiopie), to se musí dříve nebo později někde projevit.
Přes své malé neduhy zůstává „Sacred Heart“ nadále mezi nejúspěšnějšími nahrávkami bohaté kariéry Ronnieho Jamese Dia a je dílem, které s velkou bravurou zachycuje atmosféru své doby. V roce 1987 přechází ke konkurenčním WHITESNAKE kytarista Vivian Campbell (později však nastálo zakotví v DEF LEPPARD) a záhy je nahrazen Craigem Goldym, s nímž příběh malé velké skupiny pokračuje dál.
Fanoušky velmi dobře přijaté album. Pokračuje ve stylové linii započaté dvěma předchůdci, je však více hitové, více klávesové a ve svém závěru ovšem i tak nějak více prázdné. Poslední věc s kytarou Viviana Campbella.
Ronnie James Dio
- zpěv
Vivian Campbell
- kytara
Jimmy Bain
- baskytara
Vinnie Appice
- bicí
Claude Schnell
- klávesy
1. King Of Rock´N´Roll
2. Sacred Heart
3. Another Lie
4. Rock´N´Roll Children
5. Hungry For Heaven
6. Like The Beat Of A Heart
7. Just Another Day
8. Fallen Angels
9. Shoot Shoot
Master Of The Moon (2004)
Killing The Dragon (2002)
Magica (2000)
Inferno/Last In Live (Live) (1998)
Angry Machines (1996)
Strange Highways (1994)
Lock Up The Wolves (1990)
Dream Evil (1987)
Intermission (EP) (1986)
Sacred Heart (1985)
The Last In Line (1984)
Holy Diver (1983)
Datum vydání: Pondělí, 12. srpna 1985
Vydavatel: Vertigo/ Warner Bros.
Stopáž: 38:50
Produkce: Ronnie James Dio
Studio: Rumbo Studio, Los Angeles
Naprostá klasika... Doporučuju ale spíš živák Intermission, kerej nabízí 3 skvělý skladby z tohohle alba v úžasnym provedení s ještě lepší atmosférou. Abych něco doplnil po opětovném poslechu... Hodnocení zůstává, jen jsem si lépe uvědomil jednu věc... ZABÍT CAMPBELLA!!!!!!! Už spoustakrát jsem si položil otázku, PROČ chtěl kytarista jako on opustit DIO?!! Sacred Heart je o něco slabší než předchozí dvě alba, avšak stálé silné, co říci víc. Nejvíc vyzdvihnu tři očekávané skladby: "Sacred Heart" - stejně jako Last In Line nebo Holy Diver (i když zde lze polemizovat mezi titlní a Rainbow In The Dark, kterou preferuji spíše) stylově hlavní skladba pokračuje v zajetém trendu. Epická, chytlavý riff, krkuchtivý vokál "King Of Rock'n'roll" - jestli We Rock uzavírá koncerty, King of RnR je stejně silně otevírá "Rock'n'Roll Children" - další Diovi "děti" a další "rock'n'roll". šíleně epicky úžasné
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.