Dánská metalová bomba osmdesátých let patří mezi vytrvalé bojovníky s mnohokráte ne příliš příznivým osudem. Duo tahounů Ronnie Atkins a Ken Hammer se totiž za svou bezmála třicetiletou kariéru muselo vypořádat s mnoha těžkostmi. K těm lehčím patřily občasné změny v sestavě (při té poslední byl baskytarista Kenneth Jackson, působící u PRETTY MAIDS bezmála dvacet let, loni nahrazen Halem Patinem, starým známým z KING DIAMOND) nebo změny klimatu v hudebním průmyslu v průběhu devadesátých let. K těžším naopak rozklad managementu nebo ztráta jistoty a pevného místa u vlastního vydavatelství. Přesto všechno se vždy dokázali semknout, vzchopit se a překonat je tím nejlepším možným způsobem – s neochvějnou vírou pokračovali dál ve své práci. První dvě řadová alba kapely „Red, Hot And Heavy“ a „Future World“ jsou dodnes zmiňována jako naprostá hard´n´heavy klasika, ovšem za pozornost stojí rovněž celá řada pozdějších alb. Jejich hudební výraz, který v sobě vždy pojímal něco z říznosti britské heavy metalové školy a z melodické a klávesové bombastičnosti zaoceánských AOR kapel, se stal nezaměnitelnou výrobní značkou kapely. Opravdu velmi povedená novinka „Pandemonium“ pak stvrzuje pozice PRETTY MAIDS jako jedné z nejlepších evropských kapel svého žánru.

Přestože kapela nikdy pod tíhou žádného trendu neopustila svůj typický, melodiemi nabitý „heavy“ výraz, vždy dokázala znít aktuálně a čerstvě. Většina jejích alb odpovídala přesně době svého vzniku, což je rovněž případ „Pandemonia“, jež je dalším posunem vpřed. Obsahuje totiž mnoho současných technologických vychytávek, aktuálních klávesových zvuků a plně znějících kytar, díky nimž mohu s jistotou prohlásit, že tito Dánové nikdy dříve nezněli tak tvrdě a temně, jako právě nyní. A když se k tomu přičtou i kvalitní písně, je úspěch dokonán. Moderní zvuk je základem dlouhodobého úspěchu každé kapely, která se chce (i přes setrvání na svém stylu muziky) posouvat jediným správným směrem – to ostatně i dinosauři jako PRETTY MAIDS ví moc dobře. Navíc agresivní koncept je přesně tím pravým materiálem, po kterém lze říci, že tahle parta chytila po patnácti letech (od velmi dobrého alba „Scream“) pořádně silný druhý dech. Mottem novinky je současný neutěšený svět, řítící se s velkou rychlostí a skrze vlastní chaos do záhuby, a předlohou se mu staly příběhy pochytané v každodenních zpravodajských relacích a různých článcích. Osudovost tohoto volného konceptu podtrhuje nejen jeho silná výpovědní hodnota, ale i již výše zmíněná skladatelská a zvuková stránka.

Ronnie Atkins znovu střídá své dvě základní hlasové polohy. A ať už používá svůj agresivní styl zpěvu, tak jako ve zdejších divokých metalových jízdách, nechávajících za sebou pouze spálenou zem („One World One Truth“ a „Cielo Drive“), nebo ten více melodičtější, jehož prostřednictvím dává určitou naději na optimističtější zítřky (dvě vzletné AOR hitovky „Little Drops Of Heaven“ a „Final Day Of Innocence“), jedná se zřejmě o jeden z jeho nejlepších výkonů za celou kariéru. Jakoby se PRETTY MAIDS svým způsobem vraceli k energii svých alb z osmdesátých let, natolik je letošní materiál rozohněný. Atkins spolu s Hammerem napsali opravdu silnou sbírku skladeb, ve kterých není nouze o neotřelé melodie, moderně znějící kytary i klávesové ozdůbky, které celku dodávají na majestátnosti. Vrcholem jsou zřejmě dvě mohutné hymny a sice titulní „Pandemonium“ a „It Comes At Night“, která se zde dočkala i druhé verze v remixu. Výborné album.