Krefeldští bardi vydali v průběhu července po tradiční čtyřleté pauze další řadové album a za zmínku rozhodně stojí, že si předtím zajeli pro pomoc také do Prahy, kde v průběhu loňského podzimu nahrávali s pražskou filharmonií nejen veškeré orchestrální části alba, ale i aranžérské dekorace, které ve výsledku přispěly k opravdu velkolepému dojmu z nové nahrávky.

Přesto je u BLIND GUARDIAN v rámci jejich stylu všechno při starém. Bylo by totiž hloupé očekávat od kapely, která si přes dvacet let budovala svůj typický výraz, nějaké převratné změny. S novinkou dostanou všichni její fanoušci přesně to, co pravděpodobně požadují, a rozhodně se podle mne v tomto případě jedná o zdařilejší sousto, než mohla nabídnout poslední dvě až tři řadová alba. Slepí strážci jakoby definitivně zanevřeli na přeplácanost a chaotičnost svého nepovedeného díla „A Night At The Opera“ a obrací kormidlem směrem stará dobrá forma devadesátých let, tedy až někam do časů alba „Imaginations From The Other Side“, kterému je „At The Edge Of Time“, zdá se, nejblíže, byť si novinka vzala na pomoc podstatně více podpůrných nástrojů.

První a poslední skladba, jmenovitě „Sacred Worlds“ a „Wheel Of Time“, to jsou mohutné pilíře narvané patosem a bombastickou orchestrací, která je zde vystavěná podle vzoru nebohých italských sprinterů z RHAPSODY (nelekejte se, jde jen o orchestraci, nikoliv pitomé kolovrátkové závodění). V druhé jmenované velmi upoutá použití nástrojů tureckého folklóru, což ve výsledku přispěje k umocnění exotičnosti vyznění celého kompletu. Jeden by si řekl, jestli to všechno nebude působit přeplácaně, ale omyl, zkušený důstojnický štáb uvnitř „Twilight Hall“ všechno bravurně uřídil. V případě BLIND GUARDIAN má všechno to zvukové harampádí svůj smysl a opravdu velké kouzlo. Nejenže Němci nikam nespěchali, ale propracovali kotouček do posledního detailu. Ještě jsem snad neslyšel Hansiho hlas v doprovodu takto mohutného orchestrálního tělesa – a tak mě napadá, že je určitě lepší, když kapela zhruba v době předchozího díla „A Twist In The Myth“ ubrala na strukturovanosti skladeb a vrátila se k přímočařejšímu heavy metalu, u kterého přidala právě na orchestraci a celkové mohutnosti vyznění. Zatímco však předchůdce (i co se týče nápadů) zůstal tak nějak napůl cesty, novinka nás bez větších příprav vrhne po dvanácti (nebo spíše patnácti) letech do lítých bojů o titul. Jsou zde jak klasicky rychlé vypalovačky typu „Tanelorn (Into The Void)“ či „A Voice In The Dark“, ve kterých se kolem nás družina Elfů prožene s jadrným refrénem na rtech, tak košatě vystavěné bardské popěvky navozující atmosféru středověkých tržišť („Curse My Name“, kde flétničky poletují vzduchem jako hejno vrabců a teskně znějící viola dodává potřebnou nostalgickou atmosféru). Vrcholem jsou jednoznačně dvě členitě proaranžované hitovky „Valkyries“ a „Control The Divine“, z nichž první je skladbou po vzoru památné jízdy „Bright Eyes“ a druhá zas zaburácí refrénem jak z dob nepřekonatelných záseků „Tales From The Twilight World“ a „Somewhere Far Beyond“.

Po dvanácti (i když já si opravdu myslím, že po patnácti) letech krefeldští chytili skladatelskou formu a jejich novinka tudíž znovu s přehledem drtí veškerou speed/power metalovou konkurenci, ostatně tak jako tomu bylo vždy v devadesátých letech. V krajích germánských jsou tak BLIND GUARDIAN znovu jasnou jedničkou, ke které ne že ostatní chodí pro nápady (ty by vlastně většina německých všudeberků ani nedokázala zrealizovat), ale v jejíž přítomnosti mlčí jako beznadějní dlouholetí lopotníci při setkání s Mistry. Album „At The Edge Of Time“ je jasným důkazem toho, že silné nahrávky se dají realizovat i s výrazovými prostředky, které kapelu reprezentují dvacet let. Jen chytit skladatelskou formu podobnou právě této.